1992- začátek něčeho 1.

  Snad povídka na pokračování nebo jen tato? Jeden z pokusů, kdy není nic naplánované. Kdy není nic jisté a pád je větší, když budu pokračovat. Nebo končit. Musíme doběhnout do cíle, až nakonec. Přetrhnout tu pomyslnou stuhu. Ani pak nemůžeme odpočívat. 

  “Zmaturoval jsem a dopadl z celé naší třídy nejhůř,” řekl tomu, co seděl vedle něho v autobuse, “ale mám to hotový.”

  “Tak to gratuluju,” řekl a podíval se z okna.

  David byl na sebe hrdý a chlubil se všude, že učinil první krok k tomu, co chtěl. Odmaturovat. Bylo mu něco přes třicet let. Mnozí mu stále opakovali, že je už hodně starý na to, aby začínal.

  Vystoupil a rozhlížel se okolo sebe, viděl ten nový svět, co se mu otevíral. V kufříku měl maturitní vysvědčení. Tři čtyřky a jednu dvojku. Udělal.

  Zašel si na dobrou večeři, Chtěl to oslavit. Doma ho čekala další práce. Chtěl začít dříve, ještě než skončí střední školu. Asi tisíc stránek výpisků ze slovníků, encyklopedií. Tři sešity, kam si zapisoval poznámky z anatomie. Cvičil si tím paměť.

  –––

  “Takového debila jsem ještě nikdy nepotkal,” řekl mistr, “copak nedokážeš ani přišroubovat ten pitomej šroub?”

  David si připadal jak poslední idiot na světě. Pořád všechno špatně. Chlapi v hospodě mu neustále opakovali, že nedokáže ani pořádně pít. Nedokáže nic.

  Naštvalo ho to, “jak mám dokázat, že něco přeci jen dokážu,” ovšem nikdy nevěděl, jak začít, kde a v čem je dobrý.

  Ztratil lásku, protože jí vlastně ani nehledal. Jen asi, aby ho ostatní litovali či se utápěl ve své lítosti sám, “tenhle svět mě prostě nemá rád.”

  Jako kluk si podřezal žíly, ale protože se bál, tak ani toto se mu nepovedlo. Skončil na psychiatrii. Při otázce, co si o něm myslí ostatní, odpověděl, “oni si myslí, že jsem debil.”

  Jeho otec ho v tom neustále utvrzoval. Sedával na břehu rybníka a hledal cestu, kam, proč. Pořád samé otázky.

––––

  V ruce držel jeden sešit, byl už asi deset let starý. Psal si ho jako kopii na protialkoholní léčebně. Ostatní poznámky musely zůstat v ústavu, proto si je psal dvakrát. Nějak si tehdy uvědomil, že se hodí.

  Sedím tady na prdeli a musím něco napsat. Prej na deset stránek. Týdenní práce a kraviny o tom, co si myslím. Co jsem se naučil a nebo pochopil. Cpou nám to tady do hlavy denně. Ale já nejsem žádný alkoholik. Jsem úplně normální.

  Můj fotr je alkoholik, tak proč já? Co jsem komu provedl. Už začínám věřit, že jsem skutečný debil. Ženský se mě vyhýbaj. Jsem moc citlivý. Nebo jak to napsal ten blbej psychiatr. Podle obrázků. Prej citově závislý. Pořád bych chtěl někoho, kdo mě polituje.

  Seru …..

  Dál, byla vytržená stránka. Podobné pocity Davida doprovází i dnes, “ale dnes mám odmaturováno. Můžu začít studovat a najít to, co mi brání. Najít smysl života,” z knihovny vytáhl knihu Anatomie člověka, na které si cvičí paměť, “dnes už se nemusím připravovat a zdržovat učivem, které mě nebaví.”

  David usnul, na stole leželo mnoho knih a spousta popsaných sešitů. Hledat smysl života je pro něj velmi důležité. Nechtěl být už tím debilem, co neumí ani přišroubovat ten pitomý šroub do kusu dřeva. Už nechtěl ve snech opakovat to neustálé otcovo, “nic neumíš.”

  Co je v životě důležité? Znát, umět, snít o jiném životě a pracovat na tom? Nebo se na to vykašlat, už jen proto, že to je cesta plná překážek a nejistého cíle? Čím výše míříme, tím větší ránu můžeme dostat, když spadneme.