„Nepotřebuju terapii,“ řekl alkoholik po třech rozvodech…

Lidé mají problém věřit tomu, že na jejich aktuální život může mít vliv to, co jsme prožili jako děti před desítkami let. Podobnou nedůvěru pak mají v to, že jim nějak může pomoci se tím zaobírat.

Možná to souvisí s tím, že pocházím z rázovitého regionu, kde „všechno zvládáme sami.“ Často narážím na skutečnost, že většina lidí nevnímá potřebu pečovat o své nitro, duši, psyché – říkejme tomu, jak chceme.

Rád a často komunikuji s lidmi; považuji to za dobrodružství. Sotva vyjdu z fascinace jedním životním příběhem, okamžitě ho nahradí jiný. Lidé jsou na světě už tak dlouho, a přestože naše životy sdílejí určité společné vzorce, každý příběh je jedinečný.

Nemáme problém věnovat se studiu, navštěvovat posilovnu, číst naučné knihy typu „Jak se stát milionářem během týdne!“, dbát na zdravou výživu, chodit na pedikúru, cestovat, nebo dokonce zvládnout šestnáctihodinovou operu. Jsme prostě bytosti, které o sebe pečují, milujeme to a jsme v tom dobří. Kdybychom byli kočky, lízali bychom si kožich od rána do večera.

Tak proč je péče o duši takový zásek? Ptám se.

Ano, četl jsem, že 80 % našinců považuje duševní zdraví za stejně důležité jako to fyzické. Skvělé číslo, mám z něj radost. Ale přiznat si, že něco vnitřně nezvládám, že mám duši v troskách, je stále obaleno slizem studu.

Možná je to tím, že jsme stovky let byli zvyklí svěřovat se pod rouškou zpovědnice? Možná některé naše myšlenky považujeme za hřích, což nás vede k tomu, že se sami vnímáme jako morálně pokleslí a nechceme, aby nás tak viděli i druzí?

Možná je to celé o nás a ignorování či přehlížení našich duševních potíží je jen sebeobranný mechanismus?Když se jako děti popálíme ohněm, navždy si zapamatujeme, že popálení bolí, a vědomě to už nikdy neuděláme. Celá naše bytost se naučí vyhýbat přímému kontaktu s ohněm, protože to bolí.

Nemůže to tak být i s bolestivými jizvami naší duše?

Chlapeček se narodí do nefunkční rodiny plné násilí a bez lásky. Vznikne trauma, které „bolí,“ takže ho obalí do nevědomí (naše ego to umí dokonale) a na tom pak, během následujících let, postaví celý svůj charakter. O třicet let později pije první ligu a mlátí svou ženu. Jen takový příklad.

Proto si myslím, že věnovat více pozornosti tomu, co se odehrává v našem nitru, je cesta, která stojí za to. Jestli po té cestě pojedeme na koni jménem psychoterapie, nebo zvolíme jiný způsob cestování, je naštěstí volba, kterou máme všichni k dispozici.