Zudétnland...
A tak tady máte takovou tu malou ukázečku, ale musíte si ještě chvíli počkat moji milí čtenáři. Ale kdo si počká, ten se dočká :-)
„No a jak to tak po sobě čtu, zjišťuji, že právě tady jsme odbočili z cesty, takže se vracíme zpět k příběhu, který nazývám Zudétnland. Ptáte se proč zrovna Zudétnland? Inu proto, že slova pod pískem nás zavedly do kraje, který je i není a jehož existence záleží jen na tobě. A pokud se rozhodneš pro to, že je, tak Zudétnland proto, že je to v té mystické krajině jen zkomolené ještě o něco víc než jinde.
Ano, tak snadné je to, že vůbec nevím, že to píšu a pro tebe milý čtenáři je to ještě snadnější, neboť ani nevíš, že něco čteš a současně se přesto stáváš součástí mého světa a jdeš za mnou veden nití příběhu a mými šlépějemi zanechanými v prachu řádků. Ale neboj, udělám vše pro to, abychom na konci společně vyšli zase z příběhu ven a aby ses mi v příběhu neztratil. Ale aby sis odnesl plné kapsy slov a vět a aby pro tebe byly bohatstvím.
Proto píšu, jak píšu. Tedy tak, aby sis zapamatoval co nejvíce. Protože nic není horšího než takový ztracený čtenář, který volá o pomoc z hlubin knihy, jejíž název si již ani nepamatuje a namísto toho, aby šel pevnou cestou poučení, propadá se bažinou rozměklých slov hlouběji a hlouběji a pomalu se nad ním zavírá hladina vaty, kterou leckteří autoři užívají coby vycpávky tam, kde jinak profukuje mrazivý vítr všemi fuky příběhu, neboť ten je prázdný.
Což samozřejmě o knize mé neplatí. I když, občas taky užiju izolace. Ale jen kvůli tvému komfortu, abys nemrzl. Ale na to hlavní jak je mým zvykem jsem zapomněl.
Ach má roztržitost, má hlava děravá, nosím v ní tolik myšlenek, které ti chci dát, že spěchám, abych ti čtenáři dal, co nacházím v pouštích, jež se rozprostírají mezi lidmi, že jsem se ti ještě nepředstavil. Tedy ti podávám ruku, tisknu ti ji, dívám se ti pevně do očí a věz, že mé jméno je Šunes.
Právě jsi povytáhl obočí a nechápavě jej zase spustil níž, nedůvěřivě si mne prohlížíš od hlavy až k patě a říkáš si, co je tohle na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí za divné jméno?
Nuže můj čtenáři rozmilý, Šunes jsem proto, že naslouchám. Naslouchám příběhům a vykopávám je zpod písků času a posílám to dál.
Neříkám, že si nepřisadím, s ničím nepohnu a nic nepřikreslím, nebo někomu nepřimaluji třeba fousy pod nos, ale jsem jenom věčný kluk a nic jiného ode mě ani nemůžeš čekat.
A Šunes jsem kvůli tomu, že jsem se narodil a vyrostl mezi Cikány, Němci a mrtvými. Moje jméno je totiž cikánské a znamená – slyšíš? Poslouchej…
A jestli bys snad ještě i teď zapochyboval a myslel sis, že tě tahám za nohu a vymýšlím si, pak ti musím říci a zcela oficiálně prohlásit, že všechny příběhy této knihy se buď staly, právě se stávají, nebo se stanou a ten kdo by o nich snad pochyboval i nadále je proklatě dospělý a navždy ztracen snům.
Neboť čas, který je jinak svrchovaný vládce je v tomto případě jen tím, co pohání ručičky hodinek stále dokola ciferníkem, ale nikdo nemá moc jej zastavit, nebo vrátit zpět.
To smím učinit jen já a ty milý čtenáři, který jsi právě zaklepal na dveře, a já ti říkám: „Dále.“
A jestli bys snad počal považovat tuto knihu za povídkovou pak ji za povídkovou s klidem považuj. On je stejně každý den našeho pozemského bytí jen povídkou, kterou si čteme večer před spaním, a tento příběh jsou vlastně jen pouze střípky rozbitého zrcadla uplynulého času.
Noc 15.8.1987
Bylo dusné horko. Léto vrcholilo a nebe sem tam protkané obláčky mraků na obzoru se zrcadlilo na hladině líně tekoucí řeky, až se stalo jeho součástí a nebylo vidět, kdo a kam pluje i plyne. Písek na březích byl oslnivě žlutý a jiskřily v něm krystalky horniny, které se zmocnil vítr, mráz, slunce, tání a led až se za miliony let rozpadla na svůj prach a ve stínu borovic dostával bílou barvu, takže tam kde stín tvořily větve, jimiž hýbal vítr, měnil svoje barvy jako dubnové nebe.
Ve vojenském stanu byl příjemný chládek. Cípy stanu byly nadzvednuty, takže jím mohl procházet vánek přicházející od řeky a na vojenské palandě jsem si užíval poslední zbytek klidu, než nastoupím do služby.
Bezvadně vyleštěné kanady jsem měl položeny na kovovém čele postele, abych si krémem nezašpinil prostěradlo, a ruce jsem měl složeny pod hlavou a nechal jsem odpolední spánek pokoušet moji mysl.
Už jsem začal padat do jeho hlubin, když se mnou někdo zlehka zatřásl.
Trhl jsem sebou, otevřel jsem oči a spatřil dozorčího.
„Hele, za deset minut máš nástup, tak se zvedej, ať nemáš průšvih,“ pronesl a upravil si na nose své lennonky.
Neřekl jsem nic, jen jsem spustil nohy na zem, našel ji tam jako obvykle a definitivně jsem se probral. Zase ta pakárna. Hlídat vstup. Nikdo tam zaboha nechtěl chodit na stojku. Byl to vchod do díry v zemi, kde se v betonových útrobách nad mapami nakláněli lampasáci a vedli třetí světovou válku na papíře.
Kreslili si do map, které město v západním Německu vyhladit z povrchu zemského a kam zasadit údery frontů, tankových armád i jaderných hlavic ve válce, která zatím není, ale kvůli které jsou tady. A já taky.
Chodili s těmi mapami sem a tam, měli je srolované v podpažích a povinností strážného u vchodu bylo kontrolovat jejich propustky, protože ta díra v zemi byl generální štáb československé lidové armády.
Tedy celé dvě hodiny tam stát bez pohnutí a vzdávat vojenskou poctu každému příchozímu i odchozímu a to s ocelovou přilbou na hlavě a kvérem na prsou. A kdyby někdo neukázal papír, zastavit jej, se vší rozhodností jej vyžadovat a nedopustit, aby taková osoba vešla dovnitř.
O tom nás poučil poručík, takové mladé ucho, které před pár dny vyplivla nějaká lampasácká akademie a dala ho do oběhu, aby tak rychle vyrobila dalšího iluzí zbaveného tvora, kterému brzy dojde, že jeho moc, kterou má nad námi ani zdaleka nevyváží moc, které je vystaven on sám a že na prcání nemá monopol, ale že bude sám prcán a stavěn do latě až do aleluja i do skonání vojenských věků, amen. Nebo dokud se dřív neuchlastá.
Odvedl mě na místo, kde jsem vystřídal notně zbledlého strážného, kterému se z těch hvězd a hvězdiček na výložkách dělalo samým strachem zle a postavil jsem se do předepsaného postoje s levou rukou u těla a pravou na samopalu.
Kolem procházeli lampasáci s viditelně připevněnými bumážkami a taky jeden stařičký sovětský generál, který zaváněl tak silným parfémem, že to bylo jako by mě někdo praštil kyjem po hlavě. Ale otcovsky zasalutoval, když uviděl můj pozor, do něhož jsem se při jeho příchodu vypjal, až se mi řemení držící sumky s prázdnými zásobníky zařezalo do uniformy, jako postroj tažnému koni do těla. Ostré náboje se nám neodvážili vydat. Protože co kdyby někoho svrběl prst.
A pochvalně pokývl hlavou, na níž měl obrovský talíř ruské brigadýrky, které se u nás v Sudetech říkalo elpíčko, a pomalinku se šoural ve svých bagančatech dál do hlubin bunkru, až zmizel v pološeru dlouhatánské chodby nadobro.
U nás v Sudetech se to Rusáky jenom hemžilo tak jsem na ně byl zvyklej. Vlastně nebylo jen trochu většího města, kde by nebyla jejich garnizona a taky spousta těch, kteří se na ně lepili, buď jako práskači nebo obyčejní překupníci, kteří kšeftovali s jejich hodinkami, rádii, benzínem nebo jiným šuntem. A tak mě nějakej Rusák prostě nemohl rozhodit.
Čas se vlekl jako chromá hajtra, když jsem najednou v prostoru před vchodem zaznamenal nezvyklý ruch. Jakoby někdo šlápl do vosího hnízda nebo zabouchal na včelí úl.
Vykoukl jsem opatrně ven a bylo vidět, jak se horečně spojují a zase rozdělují různé skupinky důstojnictva, až se mi zdálo, že jsem svědkem buněčného dělení nebo zhoubného bujení jakéhosi horečně pulsujícího organismu, ve kterém bylo možno rozeznat generály stižené panikou, jak hledají spásu v maringotkách rozestavěných před krytem.
Když vtom byl slyšet hluk stále sílícího vrtulníkového rotoru a opozdilý generál, který vyběhl z útrob bunkru přidal do běhu a v posledním okamžiku vklouzl do nejbližší maringotky, aby vzápětí bylo vidět jak se osazenstvo tísní u záclonek a opatrně pozoruje, co je venku.
A jak náhle přicházel z nebe svist rotoru a řev turbíny vojenského vrtulníku tak náhle i ustal, až nastalo zlověstné ticho.
Takové ticho, že bylo slyšet, jak kdosi přichází. Písek pod jeho polobotkami skřípěl tak, že se zařezával do morku mých kostí. Poté bylo slyšet, že se kroky na chvíli zastavily a siluety u záclonek v hrůze odstoupily od oken.
Bylo slyšet, že To přichází blíž a blíž, a napětí dostoupilo svého vrcholu.
A najednou tam stál.
Sám Bůh.
Před vchodem se zjevila postava, která zářila jako anděl. Světlo, které na ni dopadalo se tříštilo, rozbíjelo a lámalo o její ramena a planulo v celém svém spektru, jakoby nějaká nadpozemská bytost právě sestoupila z nebes doprostřed té papírové války červených s modrými a hodlala seslat na zem svůj hněv.
A taky, že jo.
Zavřel jsem před tou září na okamžik oči a hned v příštím okamžiku jsem viděl ty největší hvězdy na světě. Kde se na ně hrabaly všechny galaxie spolu s bílými obry i rudými trpaslíky, co jich tam je. Tyhle byly zarámované nefalšovaným zlatem a na hrudi toho nebešťana hořela celá zlatá souhvězdí.
Ztuhl jsem hrůzou, aby mi, mně pozemskému červu došlo, že stojím tváří v tvář maršálovi Sovětského svazu, pro něhož nejsem nic než hmyz a jehož voňavka byla strašlivá.
Věnoval mi asi tolik pozornosti, jako ji věnujeme tomu letnímu neviditelnému hmyzu tančícímu nad kaluží, který lze spatřit pouze proti světlu a s tvrdým pohledem trestajícího božstva energicky zamířil dovnitř. Vzduch zhoustl tak, že se nedal dýchat a tak jsem se nadechl toho venku a viděl jsem, že obličeje lampasáků v maringotkách jsou nalepeny na skle a s evidentní škodolibostí přejí generálským kolegům tam dole jen to nejhorší.
Když se asi za půl hodiny maršálovy oči opět setkaly se světlem tam venku, přimhouřil je a pohlédl skrze mne jako skrze sklo a pomalu odcházel. Strčil si ruce do kalhot s tak obrovskými lampasy, že byly jako potoky krve a začal si pohvizdovat jakousi ruskou písničku.
Pak turbíny vrtulníku opět začaly svištět, nejdříve to bylo, jakoby se přidaly k maršálovu pohvizdování a poté počaly vydávat ohlušující řev, kterým Bůh ještě na rozloučenou počastoval své apoštoly, aby je udržel v náležité bázni a po chvíli se začal zmenšovat, až vládu nad světem opět převzalo ticho a ptáci a jejich zpěv.
Z maringotek vylezli ven všichni ti plukovníci a generálové a počali se rozhlížet po první kořisti, na kterou by se vrhli a zakousli ji, tak aby ji ohlodali až na kost a vylili si tak na oné oběti všechno přestálé příkoří a zlost vůbec, když na jeviště vešel mladinký poručík, přivádějící strážného k mému vystřídání.
Jako když spadne ptačí mládě z hnízda do vody plné piraní, tak zmizel novopečený poručík i s oním obyčejným vojákem uvnitř toho generálského mraveniště, odkud bylo slyšet vrčení, štěkot, trhání masa na cáry i bolestné vytí obětí, dokud se smečka nenažrala a z milého poručíka a strážného nezůstalo vůbec nic.
Když jsem pak večer z vysílačky poslouchal Svobodnou Evropu, objevil se najednou v poklopu otéčka ten zprcaný poručík.
Reflexivně jsem se natáhl po knoflíku hlasitosti a srdce se mi rozbušilo strachem, sakra, z toho budou kontráši. Nebo Sabinov, kurva noha, že jsem si to nepustil do kukly, proklínal jsem svoji neopatrnost. Takhle před civilem, kurva fix.
Poručík ale jen rezignovaně mávl rukou: „Tu Svobodnou nechte, taky ji poslouchám.“
A nad jeho hlavou se nebe potopilo do modři, kterou se vyznačují ty noci, kterých nemáme příliš.
„Tak dobrou,“ dodal poručík a zmizel.
„Dobrou,“ pronesl jsem už jen k té krásné obloze.
A zavřel jsem oči, abych zase viděl zářit ty obrovské maršálské hvězdy, které musí být vidět i z těch hvězdokup tam naproti.
Určitě se z tam odsud na nás taky dívají.
Ti z jiných galaxií
Tady jsem. Ahoj.
Lidi.
Nebo kdo tam vlastně jste.
Jen by mě zajímalo, jestli tam u vás máte taky maršály.
Ti naši jsou takoví, že voní po děvkách a smutečních věncích.“
Miroslav Václavek
Mährisch Schönberg
Miroslav Václavek
Po stopách mé polské rodiny, zavražděné NKVD, pokračování
Jak jsem již předeslal mých předchozím článkem, ve kterém píšu o pátrání po mém prastrýci, plukovníkovi polské armády, pokračuji v pátrání.
Miroslav Václavek
Čína tráví naše děti jedem a Babišova vláda nedělá nic
Jak se dá vyčíst z prvních nesmělých článků o momentální kause spojené s jedovatými toxiny v dětském mléce, je zřejmé, že jde doslova o cosi hrůzného.
Miroslav Václavek
Po stopách mé polské rodiny, zavražděné NKVD
Historie nás má učit, to je její poslání, ale bohužel si ji až příliš často opakujeme, zdá se mi. A proto jsem napsal i tento velmi osobní článek.
Miroslav Václavek
Jak jsem potkal Alpy, Němce a muslimy, část čtvrtá, muslimové
Je vrcholné léto a to je těžké udržet mne doma. Což o to, obzory mne lákají i v jiné roční období, ale léto, to je prostě svobodné.
Miroslav Václavek
Jak jsem potkal Alpy, Němce a muslimy, část třetí, Němci
Je vrcholné léto a to je těžké udržet mne doma. Což o to, obzory mne lákají i v jiné roční období, ale léto, to je prostě svobodné.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Konec Skylinku přináší nové ceny i pravidla. Co musí zákazníci stihnout do konce listopadu?
Satelitní televizní služby v Česku prošly významnou změnou. Nabídka se nově sjednotila pod značkou...
MAPA: Klíčovou křižovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objíždět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křižovatek v Praze. Práce...
Zvonice, odkud estébáci sledovali ambasády, skrývá nečekané příběhy
Pozorovací stanoviště Státní bezpečnosti z doby totality se v Praze staly po 17. listopadu 1989...
Semir z Kobry 11 má novou roli. Z vojenského náklaďáku vznikl luxusní dům na kolech
Z vojenského náklaďáku luxusní dům na šesti kolech! Obří MAN přezdívaný Semir, pojmenovaný po...
V Brně-jih se na spolupráci domluvila tři uskupení, Grund má zůstat starostou
Po měsíci od říjnových komunálních voleb se na spolupráci v městské části Brno-jih domluvilo...
Majitelé se soudí s KRNAP kvůli vjezdu dodavatelů k Luční a Labské boudě
Krajský soud v Hradci Králové projednává spor majitelů krkonošské Luční a Labské boudy se Správou...
V Olomouci se chystá studentské shromáždění na podporu veřejnoprávních médií
Diskuse na téma veřejnoprávních médií a svobodné kultury či workshop psaní dopisů pro poslance bude...
Policie z Vysočiny hledá patnáctiletou dívku, pohřešuje se od září
Policie pátrá po patnáctileté Natálii Ovsepjan, která aktuálně bydlí v obci Štoky na...

Dubaj / Dubai DLRC Bezkonkurenční financování posledních dvou jednotek
Dubaj, Spojené arabské emiráty
1 744 320 Kč
- Počet článků 771
- Celková karma 14,23
- Průměrná čtenost 2595x
Celková čtenost od založení blogu: 2 000 169



















