Veselé příhody ze smutného kraje

Sudety jsou kraj nejenom krásný, ale vzhledem k pestrému národnostnímu složení i veselý i když se na první dojem jeví smutně. Ale o veselé storky zde opravdu není nouze. Tedy tady máte jednu úplně čerstvou.

Zběžnou kontrolou u zrcadla jsem před nedávnem zjistil, že počínám být nechutná mánička a tudíž rozhodl jsem se, že zajdu k holiči, by mne olepal. Což je vzhledem k intenzitě mé kštice poměrně rychlý úkon, neboť čas mými vlasy trhnul.

Ale na druhou stranu je fajn, že u jiných to trvá déle a tak člověk vyslechne spoustu příběhů, které dávají k dobru pánové v zrcadlech kolem stěn. Jak je to v té Kainarově básni.

A že je léto, tak se hovořilo o dovčách, tedy o dovolených a kdo a kam jede, nebo kdo a kde byl. První pán, který měl na hlavě už úplné trosky se nechal slyšet, že letí na Kanáry a že vlastně už nikam jinam nejezdí.

A jmenoval všechny ty ostrovy, kde už byl a ostrov, kde bude a že je už starej dědek a že na Kanárech se dá půjčit auto za pár kaček na den, není tam takovej provoz, jako tady a nikdo neřeší parkování.

K jeho monologu se přidal pán, který čekal na akt ostříhání a říkal, že on letí na Krétu a když jsem opáčil, že tam jezdí jen kreténi, zablýsklo se mu v očích. Ale, když jsem mu vysvětlil pointu oné staré slovní hříčky a vstal jsem, byv panem holičem volám na křeslo a bylo vidět, že mám o půl metru víc než on, najednou si náramně medil, jaký že to není dobrý vtip.

A tak jsme s panem holičem mezitím, co mne stříhal také hovořili o dovče a on jede s rodinou na francouzské Azurové pobřeží a jen cesta bude na dva dny. A přespí v Itálii a vlastně se můžeme někde potkat, protože pojede přes Rakousko a Itálii trasou stejnou, kudy se hodlám vydat já, domluvili jsme se, že na mne v takovém případě zatroubí a pokyne mi rukou z vozu.

Neboť já se tam hodlám potloukat na kole a potkávat samé Čechy. Což mi připomíná, že když jsem před třemi lety lítal po horách v Rumunsku tak nikoho kromě Čechů jsem tam nepotkal. Rumun ani jeden a když jsem v zoufalství potkal v hlubinách rumunského pralesa člověka na kole a pozdravil jsem ho: „Dobrý den,“ tak mi odpověděl spisovnou češtinou: „Dobrý den.“

Tedy domorodce v Evropě hledáte marně, protože Evropu zabrali Češi a tak cizince musíte hledat v Praze. Nu a když jsem tak přemítaje dorazil domů, zjistil jsem, že mám na nose úplně cizí černé brýle a ty mé, že mám v kapse.

Neboť, mysle, že to jsou brýle mé, sbalil jsem maně v oficíně brýle toho pána, co letí na Krétu. Ale stihl jsem jej ještě na křesle, protože měl na hlavě opravdu něco ke stříhání.

A to mne vede ke kacířské myšlence, že ono to u nás nebude tak strašné, když důchodci lítají na Kanáry, zbytek na Krétu a já se hodlám poflakovat Rakouskem a Itálií a brýle se vracejí!

Miroslav Václavek

Mährisch Schönberg