Sudety krásné, Sudety mé

„Konečně v Chorvatsku byl nějaký člověk, jménem Čech, který kvůli vraždě, spáchané na jakémsi velmoži v oněch krajích, opustil Chorvatsko a se svými bratry a druhy si šel hledat novou vlast, v níž by mohl žít v bezpečí. A postupuje z místa na místo, přešel Dunaj. Odtud přišel do země, která se latinsky nazývala Boemia a německy Bemen. Říká se totiž Boemia od boh, jak se do slovanského jazyka překládá Deus (Bůh). A tak podle tohoto výkladu jsou Čechové (Boemi) nazýváni podle jména božího. Boemia pak je podle jména prvního obyvatele nazývána ve slovanském jazyce Czechy. Tento Čech se svými bratry a druhy shledal, že v řečené zemi není žádných obyvatel a usedlíků, ba že tato domovina je ještě plná lesů a zvěře, a usadil se na jakési hoře, která se obecným názvem jmenuje Říp, což se v latině řekne respiciens (rozhlížející se). Neboť z té hory lze kolem dokola zřít velikou rovnou zemi. I je hora položena mezi řekami Labem, Vltavou a Ohří. Tam nejdříve začali obdělávat a obývat českou zemi." Tolik kronikář Přibík Pulkava z Radenína, ve čtrnáctém století o tom, jak jsme se tu vzali.

Sudety, muj domov.

Tedy přesněji, někdy v šestém století jsme z české kotliny vytlačili původní obyvatelstvo. Tím byly Germánské kmeny, které předtím vypudily Kelty. Zde leží původ onoho tajemného slova Sudety, které bylo po tisíci osmi stech letech opět použito na mapě. Na mapě právě vydaného autoatlasu, což hnulo mnohou nenávistnou žlučí. Stejně tak nenávistnou jako nevědomou. Nenávist a nevědomost totiž chodí spolu ruku v ruce.

Když Ptolemaios, význačný vědec, sestavoval svoji mapu světa, užil Keltského názvosloví pro území na němž se dnes kmen Čechů nalézá. Sudeta Ore (Sudetské pohoří) - Krušné hory, Smrčiny, Lužické hory, Jizerské hory. Askiburgion Oros (Askiburgijské pohoří) - Krkonoše, Jeseníky a Orlické hory. Gabréta Silva - Šumava a Český les. Luna Silva - Pálavské vrchy a Malé Karpaty. Orkinios Drymos - Českomoravská vrchovina a Chřiby. Sarmatika Ore - západní část Karpat. Takto tedy Sudety přišly ke svému jménu. Dávno před Germány. Ještě déle před Slovany.

Když těmito divokými a pustými končinami, do jejichž osídlování se náš kmen příliš nehrnul, procházel roku 965 obchodník a cestovatel Ibráhím ibn Jaqúb, zanechává po sobě zajímavé svědectví o tom, jak tato neobydlená území, ležela ladem tři sta let po našem příchodu do Čech, vydána napospas nelítostné přírodě. Včetně svědectví o nás samých. „Z Magdeburku po pevnost Kalbe je to deset mil. Od ní do Nienburgu jsou to dvě míle. Je to pevnost vybudovaná z kamenů a malty. Leží na řece Sále a u ní se vlévá do Sály řeka Boda. Od pevnosti Nienburg po židovské doly na sůl, které leží rovněž na řece Sále, je to 30 mil. Odtud k pevnosti Búrgín (Wurzen), která leží na řece Mulde a odtud na začátek pustých hor je to 25 mil. Tyto neschůdné hory jsou široké asi 40 mil (Krušné hory). Kdo se přes ně dostane, přijde po dvou mílích k dřevěnému mostu nad bažinami. Za pustým lesem se přichází k městu Praha. V Praze se zhotovují sedla, uzdy a hrubé štíty. V zemi Bohemia se vyrábějí také jemné, volně utkané tkaniny, které mají podobu sítěk. Není možné je na nic upotřebit, ale jako platidlo mají pevnou cenu. Deset tkanin se rovná jednomu qinšáru. Prostřednictvím těchto tkanin se obchoduje. Lidé jich mají plné truhlice a znamenají jejich majetek. Je možné za ně koupit hodnotné zboží: pšenici, otroky (mouku), koně, zlato, stříbro a ostatní věci. Je zajímavé, že obyvatelé Bohemie jsou snědí a mají černé vlasy. Plavovlasých lidí je tam velmi málo."

Hory plné stříbra, zlata i jiných vzácných kovů, jakožto i rozsáhlá území neobdělávané půdy a nekonečné lesy plné dřeva, spaly svůj staletý spánek. Ještě dalších více než dvě stě let. Než roku 1204 povolal do země české, markrabě Vladislav, první německé osadníky. Král Přemysl Otakar I., i jeho následovníci, čeští panovníci Václav I, Přemysl Otakar II. a Václav II. v jeho odkazu pokračují a rozvíjejí jej a tak do země proudí vlna pracovitých a houževnatých Franků, Sasů, Bavorů, kolonistů ze Švábska, z Porýní, Vlámska i z Holandska, vrcholící ve třináctém století. Za pomoci mnoha pracovitých rukou byla přírodě vyrvána divoká krajina a dostává tak svoji dnešní kulturní podobu. Byla osídlena a zkultivována velká část českomoravského pohraničí, jižní, jihozápadní i západní Čechy, Jeseníky a severní Morava, jakožto i další území. Noví osadníci s sebou přinesli nejen znalosti nových postupů v zemědělství, ale rovněž i nové prvky právní. Tedy dědické a zákupní právo, které zaručovalo usedlíkům dědičnou držbu nově získané půdy. Rovněž je třeba podotknout, že se podstatně zvýšil počet obyvatelstva a ze skomírající a izolované země, se stala země dynamicky se rozvíjející a bohatá. Tedy země, která mohla díky těmto ekonomickým příjmům zahájit svůj rozkvět, jakožto i expanzivní politiku směrem ven. K získávání nových území.

Po dobytí Rakouska a územích ve Slezsku a v Polsku, připojil Přemysl Otakar II. k Českému království Chebsko. Aby se následně zmocnil Korutan a Kraňska, tedy území, které vydobyl na Itálii a "český lev tak shlížel do vln Jaderského moře". Ani Václav II. nepojímal český stát nijak jinak, než jako monarchii s velmocenskými ambicemi, až vznikl jeden z nejvýznamnějších státních útvarů tehdejší Evropy. Protože Česko-Polská unie sahala od Baltského moře až k Tatrám. Tehdejší kronikáři uváděli, že „jen král francouzský se mohl v Evropě postavit Václavu II. na roveň."

Po další staletí byly Sudety podrobovány vůli člověka. Byla postavena krásná města. Hluboko v dříve nehostinných a pustých lesích, byly vystavěny vesnice a obdělávána půda. Především za doby trvání Rakousko-Uherského soustátí vznikl silný průmysl, později tvořící hospodářskou páteř Československa. Sudety byly zahradou a pokladnicí Čech. Jenže stát Československo nevznikl z vůle jeho občanů a pro jeho občany. Byl stvořen jakožto součást Francouzského sanitárního kordonu, v němž byla výkonná moc předána poslušným loutkám. Ty zaštítěny mocí vítězné Francouzské mocnosti onu moc vykonávali koloniálním způsobem. Nikoliv demokratickým a takovým, který by všem národům na jeho území žijícím dával stejná práva. Tím jsme ztratili jak Němce, tak Slováky, tak Poláky, tak Maďary i Rusíny. Na střelbě do lidí a potlačování jejich národnostních práv, se státy stavět nedají. Dají se tak jen násilně udržovat.

Když poté přišel k moci Hitler, tak obyvatelstvo Sudet, zvláště silně postižené krizí a bídou, bylo náchylné naslouchat jeho socialistické demagogii. To zůstává pravdou. Odstoupení Sudet nacistickému Německu, bylo ale vyvrcholením dlouhodobé národnostní krize a výsledkem šovinistického pojetí naší národnostní politiky. Je třeba rovněž říci, že naše národní pohádky o takzvané Mnichovské zradě, na nichž je vůbec vystavěna oprávněnost poválečného zúčtování s Němci, jsou obzvláště velkou lží, neboť tvůrcem myšlenky odstoupení pohraničí (Sudet) a dojednání onoho aktu v Mnichově, byl Edvard Beneš.

Přičemž s jeho návrhem Francie a Británie jen velmi ochotně souhlasila. Pro Francii jsme neměli jiný význam, než coby návnada pro nepřítele a pro Británii nebyla podpora Československé národnostní politiky nadále možná.

Další osudy jsou známy. Tragédie druhé světové války. Poválečné okradení a vyhnání milionů lidí, kteří se provinili jen svojí národností korespondující s epizodou nacismu. S epizodou v porovnání s jinak přívětivou, dlouhou a bohatou historií Sudet. Dlouhá staletí mimořádně přínosné práce námi pozvaných usídlenců pro tuto zemi, byly vymazány z oficiální paměti a nahrazeny komunistickou a nacionalistickou propagandou. Té jsou ostatně sdělovací prostředky poplatny dodnes.

Sudety se rozpadly do bídy a rozvratu. Ještě více než zbytek země. Kvetoucí průmysl zanikl. Ve fabrikách propadlých beznaději se dnes prohání vítr a vytlučenými okenními tabulkami dovnitř prší nebo sněží. Kdysi výstavné vesnice byly buď vyhozeny do povětří, nebo se propadly do šedi břízolitů a nepořádků na dvoře. Výstavná města byla pobořena a zamořena panelákovým morem. Dobře nám tak. Lehce jsme nabyli, lehce jsme pozbyli.

Jediné co zůstalo je překrásná a věčná Sudetská příroda. Všechna pohoří pojmenovaná Ptolemaiem se navracejí zpět do lůna přírody. Kdysi zkultivovaná Sudetská krajina zarůstá a příroda si ji bere zpět. Sudety byly a budou. Měníme se jen my lidé, pod jejich horami.

Sudety krásné, Sudety mé.

Miroslav Václavek
Šumperk