Tak se jmenuje název písničky Roberta Junga, ve které opěvuje krásy Sudet a který se v roce 1935 narodil v Lipové Lázně, aby byl po válce vyhnán a poté v Německu složil více než 3 000 písní. Ale láska k rodnému kraji mu zůstala.
Což o to, válečná a poválečná kataklyzmata dala do pohybu celé národy a na celých národech, rasách a národnostech byly spáchány ty nejohavnější zločiny, přičemž tato megaetnická čistka několika milionů lidí spojená s jejich okradením z naší strany není výjimkou.
A tak kdysi kvetoucí a rozvinutá část naší země po dlouhá desetiletí pustla, přičemž teprve až nyní se opět probouzí k životu a je lhostejno, zda pracovité ruce, které opravují domy a srdce, která cítí lásku k tomuto kraji jsou česká, německá, rumunská nebo jakákoli jiná.
Neboť projde-li člověk zkouškou a je hoden života v našem drsném, ale krásném kraji, je vyvolen. A kraj mu poté odhaluje své poklady a krásy. Které běžnému turistovi, který se nechá vyvézt lanovkou na betonové monstrum Dlouhých strání zůstanou utajeny.
A protože Mirek je sudetský Čech jako poleno, tedy rodilý sudeťák, má ke svému kraji hluboký a vřelý vztah a má-li volnou chvíli, tento vztah utužuje a nejraději jej utužuje na horském kole. Protože Jeseníky, nejkrásnější hory České Republiky, ty věčně temné, hluboké, starobylé a zadumané hory a lesy jsou cyklistovým rájem na zemi.
A tak se Mirek tuto neděli vydal zrasovat si tělo a povznést duši až nad oblaka a vyrazil ze Šumperku vysoko do hor. Nejdříve zamířil do Vernířovic, které jsou dle mého soudu nejkrásnější jesenickou obcí, protože se přímo nad nimi tyčí hřebeny a na Čertovu stěnu je to blíž než do Šumperku.
Aby se před ním otevřelo ono panorama vrcholů hor. Vrcholů. které musí zdolat, aby dosáhl nebe a ještě kousek nad něj, což bude strašlivá dřina, ale proto to Mirek dělá :-)
A pak se to začne zvedat a všechny cesty vedou nikoliv do Říma, ale až do oblak.
Občas se člověk rozhlíží, jestli se odněkud nevynoří Vinnetou nebo Sedm statečných.
A hledá tak a najde druhý dech a pokračuje dál.
A pak, poté co se člověk nadechne pokračuje zase dál a přijíždí Pod Zadní Hutisko.
A po opravdu velkém stoupání vyjedeme u Bochnerovy boudy a tam doleva a čeká nás úplně nejhnusnější krpál celé túry, tedy stoupání na rozcestí Pod Ztracenými kameny.
Ale naštěstí je celá ta hnusná dřina, kdy máte srdce až v krku a ostatní tělesné orgány raději někam zdrhly, odměněna krásnými výhledy do krajiny.
A pak tam najednou jste a je to fakt nášup, radost a pýcha sama na sebe. Ale jen malá, protože toho je ještě hodně, co cyklistu čeká :-)
Protože cyklistu čekal sníh a led, až na Alfredku, ale protože Mirek není žádné béčko, salát ani máčka tak se tam probil, ale to uvidíte až ve filmu, tak ještě dočkejte času, jako husy klasu :-)
No a protože si Mirek doma zapomněl lóve tak na Rabštejně sežral tatranku, zapil ji čistou a pramenitou z tamního pramene a frčel dál :-)
A vůbec se mi nechtělo zpět dolů. Tady nahoře bylo tak krásně. Achjo...
A kolik, že toho bylo? No dobrých sedmdesát kilometrů na délku a téměř dvanáct set na výšku. A mohlo to být rychlejší, ale toho sněhu, co tam bylo. Nádhera :-)
A teď si udělejte pohodlí a Mirek vás povozí těmi nejkrásnějšími pasážemi. Do kopce mi pomáhejte šlapat, z kopce brzdit, držte si klobouky a když to bude už jo napínavé, tak kliďánko zavřete oči, Mirek vás doveze v pořádku domů :-)
Tož, Sudety krásné, Sudety mé, kolébka má a hrob můj.
Však, přijeďte se k nám přesvědčit sami.
O čem, ptáte se snad.
No přece, že Sudetenland mein Heimatland jsou opravdu krásné.
Lidé se mění, zestárnou a zmizí, ale hory, ty zde byly miliony let před námi a budou tu i miliony let po nás.
Náš život je jen let motýla, kterých jsem v neděli potkal od čičoreček, až po jenerály, nic víc.
Ale je to krásný let.
Tak na viděnou někde hluboko v lesích.
Miroslav Václavek
Šumperk
