Smrt Hitlerovi! Smrt Stalinovi! Svobodu Praze!

„Je právě sechs hodin.“ Těmito slovy dne 5. května 1945 hlasatel pražského rozhlasu Zdeněk Mančal právě oznámil občanům hroutícího se Protektorátu Čechy a Morava, že nastala závěrečná fáze jak okupace Československa, tak druhé světové války. Začala bitva o Prahu, která se dle zájmů právě přicházející komunistické moci, vlastně vůbec neměla odehrát. Další Jugoslávii osvobozenou vlastními obyvateli, si Stalin nemohl dovolit. 

ROA osvoboditelé Prahy - vám poděkování a lásku vám...

A tak když nacistický intendant Ferdinand Thürmer v 11.45 hod., poté co nebyly vyslyšeny jeho žádosti o opětovné vysílání v německém jazyce vtrhl do budovy rozhlasu, aby za pomoci zbraní opět nastolil „pořádek“ nacismu a tam bloudil po chodbách, protože nemohl nalézt hlasatelnu, neboť ze všech dveří byly odstraněny orientační štítky, jednotky zbraní SS zahájily palbu po průčelí budovy, z níž byly spuštěny československá a americká vlajka.

Ve 12.33 tak zaznělo volání o pomoc, které zažehlo plamen povstání nejenom v Praze, ale po celých Čechách:  „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“.

A následovala hlášení další, která přivedla nejdéle nacisty okupovanou zemi k horečnému úsilí co nejrychleji dosáhnout svobody vlastními, byť chabými silami a alespoň trochu to nacistům vrátit zpět. Za Lidice. Za Ležáky. Za pankráckou sekyrárnu.

12.34: „Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby přišly do Českého rozhlasu na Fochově třídě na Vinohradech!“

12.35: „Všichni do Českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé! Přijďte co nejdříve! Přijďte nám na pomoc!“

12.36: „Esesáci nás chtějí vyvraždit. Přijďte nám na pomoc! Přijďte ihned.“

12.44: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“ 

Jako první dorazily jednotky četnictva až doposud nucené sloužit okupační moci a všechen vztek, všechna zášť, shromažďovaná a po celá léta potlačovaná strachem o život svůj a své rodiny, se vylil ven a valil se ulicemi jako divoká řeka.

Vytrhával dlažební kostky a stavěl je do barikád, jimiž byly přehrazeny cesty ustupující německé armádě, která Prahou hodlala pouze uniknout sovětskému zajetí a vedl tak k rovněž zoufalému německému postupu na povstalecké linie, protože sovětský mír pro zajaté německé vojáky byl strašný.

Stejně jako nakonec pro nás.

V této chvíli se však do bojů na straně povstalců zapojily jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Buňačenka, jehož divize byla dislokována na území Protektorátu od března 1945 a jejíž velení bylo v kontaktu s domácím hnutím odporu, které ještě nebylo nacisty zničeno.

O plánu na osvobození podstatné části Čech vlastními povstaleckými silami, složenými z vojensky neorganizovaných civilistů, bylo velení divize ROA zpraveno již 2. května na schůzce v Kozojedech a to, že velitelé divize s vojenskou podporou českému povstání vyjádřili souhlas, bylo i příčinou jeho vzniku, jak o tom hovoří ve svých vzpomínkách podplukovník ROA Artěmjev.

„Pozdě večer se dostavila na divizi delegace českých důstojníků, kteří se představili jako zástupci štábu povstání. Delegáti řekli, že Praha se připravuje povstání, které potřebuje pomoc a podporu. Povstání nelze odkládat, protože Němci se mohou dozvědět o přípravách na něj, a to by znamenalo  odsoudit jej k nezdaru. Jedinou naději tak vkládají do Vlasovovy armády a její bezpodmínečné podpory. Čeští lidé - říkali, vám nikdy nezapomenou, že jste jim pomohli v nejtěžší hodině".      

A tak již večer 6. května 1945, první jednotky Buňačenkovy divize ROA vstoupily do Němci okupované Prahy a zahájily boj na straně povstaleckých jednotek s tanky a dělostřelectvem, osvobodily velkou část města na levém břehu řeky Vltavy a zastavily postup silných jednotek zbraní SS, postupující z jihu Prahy.

Dále svedly tvrdé boje v okolí Pražského hradu, kde byly v kasárnách dislokovány německé jednotky a dobyly ruzyňské letiště, kde ukořistily 20 letadel. Na zdech domů příslušníci ROA vyvěšovali plakáty  vyzývající jak k boji proti fašismu, tak i bolševismu. 

Jejich tanky, které na věžích nesly hesla "Smrt Hitlerovi", nebo "Smrt Stalinovi!" byly stejně jako ruští vojáci přinášející svobodu a mír Praze, označeny znaky ROA.

Komunisté, zastoupení ve velení povstání, kam se rychle stačili infiltrovat, však byli zásadně proti jednotkám ROA a jejich bojovému zasazení. Stejně jako pro stalinský zločinecký režim pro ně byli ti, jejichž cílem bylo osvobodit Rusko jak od nacistů, tak od komunistů údajní zrádci a tak přesto, že tito vojáci byli Pražany nadšeně vítáni jako osvoboditelé, nakonec dosáhli svého a Česká národní rada tyto vojáky, kteří v posledních dnech války, na samém prahu míru umírali za český národ, zradila a vydala prohlášení, v nichž se od ROA distancuje.

Třetí den bojů, tedy dne sedmého května byla situace povstalců kritická a jen hodiny je dělily od porážky a nepochybně následného zúčtování ze strany především jednotek zbraní SS, které spáchaly v průběhu bojů celou řadu zločinů na civilistech, ať už v Praze nebo na přístupových bojích k ní tam, kde povstalci kladli zvláště tuhý odpor.

Jednotkám pod velením generála Karla Kutlvašra, později komunisty za svoji účast v tomto jimi neřízeném povstání odsouzeného na doživotí docházelo střelivo a především nedostatek těžkých a protitankových zbraní hrozil prolomením frontové linie, vinoucí se pražskými ulicemi a uličkami.

Ale ruští vojáci svůj slib daný českému národu nezradili.

I přesto, že svými spojenci, za něž bojovali, krváceli a ztráceli životy, byli zavrženi, tak
7. května v 8.00 hodin ráno, pražský rozhlas mohl uvést, že se 1. pluku ROA podařilo donutit ke kapitulaci silné německé jednotky v oblasti Lobkovického náměstí a zajmout 500 válečných zajatců.

Tento velký úspěch, okamžitě změnil situaci v celém městě. 

K večeru 7. května byly v držení jednotek ROA hlavní oblasti města, s výjimkou center německého odporu na Hradčanech a na Strahovském stadionu v Dejvicích. Aby dosáhli tohoto úspěchu rovnajícího se osvobození Prahy od nacistů, museli ruští vojáci překonávat zoufalý odpor nepřítele a za cenu stovek svých padlých, bojovat doslova o každý dům. 
Když však toho dne v podvečer na velitelství plukovníka Sacharova dorazila americká obrněná vozidla s vojáky a novináři, kteří ve své bezelstnosti vojáky ROA považovali za spojence Rudé armády, a dozvěděl se od nich, že jejich boj na straně spojenců bude sovětskou armádou přijat kladně, aniž by se jim dostalo ujištění o obsazení Prahy Američany, přivedl tento důkaz bezbřehé politické naivity ruské důstojníky k hlubokému poznání o povaze věci budoucích. 
Večer 7. května tak na divizním velitelství nikdo nepochyboval, že Praha se dostala do sféry sovětského vlivu a ve 23 hodin, s těžkým srdcem generál Buňačenko nařídil příměří a stažení svých jednotek z města. Podle českých důstojníků přítomných tomuto aktu, měl generál v onen okamžik v očích slzy aby na tvářích všech přítomných byly znát výrazy hlubokého zoufalství, a na úsvitu opustil město. 
Oficiální, dodnes napůl platnou oficiální verzí je to, že obyvatelstvo Prahy povstalo pod vedením Komunistické strany proti nacistickým okupantům, a když boje vyvrcholily, tak na poslední chvíli přijely tanky 3. a 4. gardové tankové armády generála Rybalka a Leljušenka aby osvobodily Prahu a - což je možná ještě důležitější - přivedly k úspěšnému dokončení první fázi "lidově demokratické revoluce".

Přičemž skutečností zůstává, že převzaly město vyčištěné od nepřítele a zabraly ho. 

Na věčné časy a nikdy jinak…

O tom k čemu nakonec vedlo „osvobození“ Sovětským svazem, jednoho ze spojenců nacistického Německa dobře víme. Jen se mi zdá, že velmi málo.

Není smyslem tohoto článku dotýkat se mrtvých, ale hovořit k živým.

Ti, jenž za nás zemřeli, ať už v jakékoliv uniformě, si zaslouží, abychom než se k nim připojíme ve svém spánku časné smrti, jim vzdali vzpomínku a poděkovali za své dary života, které žijeme.

Ruští vojáci bojující za svobodu jejich i naší země jsou tím, co bylo vymazáno z historie, která nesmí být někým vlastněna, ale musí sloužit pravdě a ponaučení.

Protože v opačném případě ji budeme opakovat tak dlouho, dokud zde bude poslední živý člověk.

Miroslav Václavek

Šumperk