Rakousko, zemský ráj to na pohled

Inu, neužívám úryvku z libreta naší hymny v názvu článku jen tak. Ale činím tomu naprosto v souladu s tím, co popisuje a o čem se v ní zpívá.

Tedy, že se v ní zpívá o pozemském ráji, kde šumí bory po skalinách a vody hučí po lučinách a to proto, že onen ráj rozhodně nekončí na jejich hranicích, ale je součástí naší dávné rakouské vlasti.

Ráje, z kterého jsme se bohužel sami vyhnali kousnutím do jablka hříchu nacionalismu a tak si zpíváme, kde domov můj? Ale dosti uštěpačnosti, protože tou nic nespravíme a pojďte si raději přečíst takové to povídání o jednom prázdninovém putování.

Jednoho krásného dne se v Mirkovi zase probudila jeho nepokojná mongolská krev a tak se Mirek dal do hledání, co by si jenom v té své krásné a nádherné Evropě zase prolítl, když vtom, jakoby shůry uslyšel ten andělský hlas, jeď ze Salcburku do Lince a potom, protože by ti to bylo málo, to hezky nasmaž kolem Dunaje do našeho hlavního města, které je tamtéž.

Nic proti Praze, mešúrs, ale my na Moravě máme za své hlavní město již po staletí Vídeň a nic se na tom nezměnilo ani od roku 1918.

Praha je krásná a miluji ji, ale bajkajlaj, co je muslimovi Mekka, to je Moravanovi Vídeň a ráj.

A bylo rozhodnuto. A tak Mirek sedí v kupé vlaku Praha – Linz, jehož útroby jsou k prasknutí narvány vodáky a kolaři a jejich koly a kolem mne usedá partička veselých mlaďochů, co baví o cestě a tak se někde před Budějkami vmísím do hovoru a radím, neboť mlaďoši jedou ze Salcburku přes Alpy do italského Grada.

Mezitím vlakvedoucí dává diskrétní pokyny barmanovi s kočebráckým barem na kolečkách, aby o vagón dál podával alkohol již jen minimálně, protože vodáci jsou na máry. My kolaři se potuleně usmíváme a pak pozorujeme, jak se vodácké mátohy potácí pod tíhou batohů, pádel, záchranných vest a piva. Je půl osmé ráno :-)

A vlak se zase rozjíždí a tak mládež ponoukám, by to v Tarvisiu vzali na Slovinsko a Julské Alpy, neboť chci pomachrovat, že jsem to již jel a oni o tom začínají uvažovat a již je tu Linec, tedy je třeba vyrvat kolo napakované natěžko ze spárů Českých drah a narvat ho do chřtánu ÖBB.

Rakouský vlak frčí o poznání hodně rychleji a rakouská krajina se slije v jedno, jakoby nešikovný malíř převrátil paletu a on nad tím neštěstím stojí než ho napadne, že tomu bude říkat impresionismus a rozmázne ty rakouské barvy na plátno.

A pak je zde město Mozartovo, my se pakujeme pryč a oni zamíří opačným směrem z nádru než já, protože já se do Lince budu vracet ve stopách vlaku, kterým jsem přijel.

Tedy rozhlížím se, jestli někde tady nebloudí Amadeův duch, ale vidím jen davy na náměstí před nádrem a tak nasedám na kolo a tradá. Tedy moc velké tradá to není, protože s sebou vláčím stan i spacák, karimatku a jako obzvláště velký mastňácký hřích, mám i nafukovací polštář.

Neboť hodlám prostřídat rakouské kempy i ubytka a tak do toho šlapu, ať vidím kousek světa, protože je odpoledne a dnes musím dát svou téměř osmedesátečku do Vöcklabruck, kde budu šlófovat.

A jen co opustím Salcburk a jsem na cyklostezce otáčím se a jímá mne pocit krásy, protože za mnou jsou Alpy a v nich je Salcburk uložený jako v peřince.

Cyklostezka se vine vesnicemi a loukami a kolem se pasou Milky, co mají v žaludcích mléko a nad ní se tyčí alpské štíty a celé je to tak krásné, že si říkám, že nic krásnějšího už nepotkám.

Ale mýlím se záhy, protože projíždím kolem jezer, kde je vidět až dno a představte si, nejsou tam sinice, ani nesmrdí močůvkou a neplavou na nich mastná kola. Asi si tam Rakušané nevypouštějí splašky a fosfáty a tak si dávám kávu a chvíli se kochám alpskými velikány shlížejícími se ve vodním zrcadle jako puberťačky.

Ale nic naplat, ještě nejsem ani za půlkou dnešní trasy tak opět naskakuji na svého duralového oře a míjím nekonečná jezera, kterým se zde říká See.

Když vtom, blesknou mi střechy Vöcklabrucké a přijíždím do jeho srdce, kde si jdu pro klíčky od ubytka, mimochodem levnějšího než v Šumperku a předává mi je růžolící majitel přilehlého hotelu a jdu zalehnout na matrace. Ale bahno na dobrou noc to jistí, je horko jako v peci ještě teď večer!

Na druhý den osvěžen spánkem spravedlivého cyklisty si dávám kávu a něco moučníku a jedu dál. Cyklostezka je již dnes o poznání lehčí, protože kopců na ní již není a vede dolů k Dunaji.

Vede mne rakouským venkovem s upravenými domy, jako ze škatulky a občas mne zavede i do kukuřice a jiných plodin, ale vše na bezvadném asfaltovém povrchu a občas jedu i lesem, takže zažívám daru stínu a ecce, míjím tabuli Linz, což znamená jediné, dnešní kilometrové penzum jsem vystřihl jakoby nic a za chvíli se potkám s Dunajem a Linze si jenom tak líznu, jako tureckého medu, protože mne cesta vede od něj k Vídni a do kempu, kde dnes spím.

A tak zdolávám, již po jeho březích, posledních pár kilometrů a vysušený jako ryba na slunci, se přihlašuji v kempu v Ausee a zabírám si svůj claim, kde stavím stan a nafukuji karimatku a mastňácký polštář a jdu si dát sprchu a něco k jídlu a něco k jídlu je boží a tak dobré, že je mi jasné, že v Rakousku se sportem nehubne.

Ráno vše balím zase dohromady a dávám na kolo a obdivuji se, že jezdím s tolika krámy a že mne to pořád po těch sto šedesáti kilometrech ještě baví a zapínám Garmina, což je má satelitní navigace, která mne vede s přesností na dva metry Rakouskem a on mi radostně zapípá na pozdrav a jede se dál. A protože to máme do Vídně asi necelých čtyři sta kilometrů tak ani dnes mne nečekají žádné úlevy, ale musím hezky svižně šlapat a občas jen nějaké to kafe.

Ale nejenom kávou a moučníky, jak říkám dortům a malinovým řezům je živ Mirek, protože je živ především Leberkäse, což je taková dobrota, že bych si těch čtyři sta kilometrů dal znovu třeba hned. A naštěstí se prodávají i v občerstveních kolem cesty, kde jsou k mání za dvě ojra devadesát a člověk se z toho napráská, že je mu krásně na světě.

Když se do cesty ale připlete občerstvení s rybami tak nelze projet dál jen tak, ale musí se zastavit a člověk má na výběr mezi pstruhem a makrelou a tak si dávám pstruha a nikdy v životě jsem lepší rybu nejedl, Polsko promine.

Ale když vše zapíjím moštem, který se tam jmenuje Most, dochází mi, že je na rozdíl od toho našeho alkoholický, což zjišťuji po jeho pozření a tak střízlivěním ztrácím cenný čas.

Pak však šlapu o to intenzivněji a jedu rychleji a krajina okolo je překrásná, protože cyklostezka vede údolím Dunaje a už ho neopustí a blížím se zdárně do Marbachu, kde vjíždím do kempu a dle instrukcí na recepci si mám vybrat místo pro stan, jak libo a tak si ho vybírám a stavím svou jurtu a jdu si dát pivo a rybu do občerstvení a mám se přihlásit v šest, kdy bude někdo v recepci.

A tak se tam po šesté přihlašuji a na ráno si tam objednávám čerstvé pečivo. A protože jsem unavený po té další osmdesátce tak se probouzím ráno a jdu si pro pečivo a v recepci je sáček s nápisem Vaclavek a je tam vše, co jsme si objednal a v kuchyňce si vařím čaj a kávu a obdivuji rakouské kempy, protože rakouský kemp, to je jako český čtyřhvězdičkový hotel.

Ráno si ale taky prohlížím předpověď a mají přijít bouřky a déšť a tak se mi nechce přijet do dalšího plánovaného kempu promočený a stavět stan v dešti a spát v mokrém spacáku a tak měknu a beru si v Kremži ubytko. Ostatně v Kremži jsem ještě nespal, tak co.

Cyklostezka jde údolím Wachau, což je ten pozemský ráj o kterém píšu v úvodu. Protože projíždím meruňkovými sady a vinicemi a nad hlavou mám skály a na nich jsou hrady nad Dunajem.

Meruňky se v Rakousku sbírají tak, že jdete do meruňkového sadu, natrháte si je, zvážíte a pak zaplatíte do pokladničky, která je na stole u cesty. Jestli tohle není ráj tak už nic, protože v pekle se krade a u nás by do rána nezbylo nic ani ze sadu ani z pokladničky. Inu, jiný kraj, jiný nemrav.

A tak se kochám těmi krásami a gravitace je mi motorem a je mi krásně a když projíždím městem Dürnstein, kde byl vězněn král Richard Lví srdce, dávám si meruňkovou zmrzlinu a nemusím snad ani říkat, že jsou v ní opravdu meruňky.

Ale v každé pohádce zazvoní zvonec a ráji je konec, protože jsem v Kremži a zapichuji to pod střechu a dobře činím, protože začíná pršet a za chvíli je slejvák a já si náramně medím, že se na něj dívám z okna a pak jdu na Wienerschnitzel. Hubnout se holt nebude.

Na druhý den je ráno jako malované impresionistou a tak nasedám, abych dojel do města Vídně. Dnes to bude osmdesát osm kilometrů a tak se rozhoduji, že ve Vídni si dám kolečko navíc, abych náckům neudělal radost.

Cesta je dnes sice dlouhá, ale je téměř celá kolem Dunaje a tak se člověk může dívat, jak široká má ramena a že je ho pořádný kus chlapa a rozhodně bych se s ním nechtěl rvát. Míjím rybáře, kteří se nachází mimo tento svět a civí do vod, které jim plynou pod nohama kamsi do Černého moře a já ani nikdo jiný z tohoto světa jim nechybíme a trochu jim závidím, protože už bych taky rád meditoval ve Vídni u piva.

A protože chci do Vídně přijet po ostrovech, které ho dělí na dvě ramena, přejíždím na druhou stranu Dunaje. To si prostě vyjedete nahoru takovou betonovou spirálu pod dálničním mostem a jedete po lávce zavěšené pod ním a pod vámi je hloubka a Dunaj a máte pocit ptáka a pak to zase vějířem sjedete dolů a jste na správné straně.

Ale marno mluvit, Rakousko je země cyklistice zaslíbená a cyklostezkami ho projedete křížem krážem a s auty se téměř nepotkáte, inu český cyklista může jen slzu zatlačit a hledat dál ten cyklistický domov jeho.

Navlékám kilometry jeden za druhým na nit mé trasy a cítím v kostech, že Vídeň se blíží. Cyklistů přibývá a najednou sjíždím na ostrov a projíždím jej a po obou stranách mám Dunaj. Je tam krásná příroda a člověk by vůbec neřekl, že je již ve velkoměstě.

A pak je po pravé straně Kahlenberg. Strmý vrch, odkud se na turecké ležení roku 1683 spustila polská lavina husarů s andělskými křídly, vedená polským králem Janem Sobieskim a zavírám oči a věru nechci být v kůži dobyvačných musulmanů, protože jim již za okamžik bude hořet koudel u zadnice a patnáct tisíc jich pohnojí tamní louky.

Inu, tráva je tam hustá dodnes. A již jsme ve Vídni, kde šlófuji v Donauinsel, protože to je kousek a ráno je to kousek na vláček, neboť se již jen jednou vyspím a vyrazím domů do Sudet.

A co říci na závěr?

Chcete poznat hory? Jeďte do Rakouska.

Chcete poznat cyklistiku? Jeďte do Rakouska.

Chcete poznat ráj? Jeďte do Rakouska.

Chcete poznat fajn lidi a zemi, kde se nekrade? Jeďte do Rakouska.

Chcete vidět vzor, jak to dělat i doma? Jeďte do Rakouska.

A tady máte pár fotek.

A tady máte pár videí z cesty a příští rok to valím ve stopách mlaďochů! :-)

Miroslav Václavek

Šumperk