Povídání o zázracích, Sudetech, svobodě a Americkém blues

Hory se zasněženými stromy vypadaly po ránu jako strniště starce a zároveň jako když mi v Maďarsku na pořádnou a neošizenou zmrzlinu nalijí jahodovou šťávu a ona splyne se smetanou a vanilkou v jednu růžovou bytost. Hory, které mám na mysli a o kterých se nemluví jsou Jeseníky - když v Krkonoších ukazují lyžaře jak jsou od uši po bláta a končí sezónu tak u nás máme ještě dva metry sněhu, jenže se o tom neví. Nebo nesmí vědět, vždyť Asie začíná za Horními Počernicemi. Něco na tom možná bude. 

Němce odsud po válce odvezli do nenávratna s žebráckým ranečkem a mnozí osídlenci nemají s Čechy společného vůbec nic. Což je někdy i dobře protože uplatňovat zde u nás v Sudetech český pivní šovinismus a národoveckou hysterii je směšné. Jakby také ne když obyvatelé jsou tvořeni Slováky, Hanáky, Rumuny, Řeky, Rusíny, Poláky, Prajzáky, Šlonzáky, Volyňáky, jiho-Moraváky a zbytky Němců. Zvláštní a vykořeněný kraj, který za minulého režimu hnil ještě více protože ti, kteří jej milovali a rozuměli mu zmizeli i se svými vesnicemi z povrchu zemského jako Kartágo. Dalo by se říci, že Moravské Sudety se svými výstavnými a kdysi bohatými městy, které kruté přírodě vyrvali houževnatí němečtí osadníci jsou odsouzeny k definitivní záhubě a zmaru. Po dlouhá desetiletí komunistického teroru tomu tak bylo, z bohatství a řádu se stal chaos a zmar. Stejně by to dopadlo i v Bavorsku kdyby tam „lid" vládl po čtyřicet let. Ale naštěstí se něco stalo. To něco se dá vysvětlit jediným slovem - zázrak.
Stal se zázrak, že Sovětská okupační armáda odtáhla zpět do svého doupěte. Ta zeď u které jsme kdysi stáli na první demonstraci a kde nás nebylo víc než deset proti desítkám esenbáků se škorpiony a štěkajícími vlčáky pořád stojí. Stěna z níž opadávaly světadíly omítky je krásně opravená. Divadlo u něhož jsem se poprvé v životě narovnal je jako z perníku a marcipánu a říkám si, že i kdyby nás tam tenkrát komunisti postříleli stálo by to za to. Říct jim to do očí, že jsou to zločinci a svině. Z okupačních kasáren jsou byty, a za pár dní se tam kde ostnatý drát byl dělítkem mezi ponížením, genocidou, bídou a komunistickými šibenicemi a světem svobody projede úplně volně. Konečně budeme rovni ptákům a krvavá hranice se stane jen místem obrovského hřbitova. Hřbitova nejen nadějí, ale hřbitova postřílených jménem zločinného Uljanova alias Lenina.
Ještě před několika lety by nás zavřeli, nebo by nám ostříhali dlouhé vlasy, že posloucháme a rozšiřujeme západní ideodiverzní hudbu. Ještě před pár lety by zázrak, jehož jsem svědkem byl jenom pouhým snem zašlapaným kamsi do země frontou na bůček a na boty. Ještě před téměř nedávnem by mi takový sen vyháněl z hlavy esenbácký pendrek a kopance do žeber. Ale je to pravda, štípu se do rukou abych cítil, že nesním. Na pódiu Šumperského kulturáku hrají Američtí bluesmani. Je dvanáctý ročník bluesového festivalu Blues Alive a socialisticko zpěvná pakultura i s vypadlými ňadry, Mistry druhdy onanujícími v tramvajích a utahanými hlasy je kdesi daleko na stránkách Blesku a obrazovkách Novy a já si užívám tu ohromnou pohodu, která je cítit z lidí okolo mě. Mladí lidé se skutečnými úsměvy v obličeji, nikoliv se škleby místně příslušných mužiků z 51% nespokojených se svým životem na svobodě. Máničky se šedivými vlasy, které nestačily zestárnout a kteří si užívají svého snu společně se mnou. Malá diaspora svobody a radosti v jinak zachmuřeném státě, který si neváží zázraků. Dostávám do žil obrovskou, koňskou dávku Americké muziky a skutečné kultury a vím, že po zbytek roku stačí přeladit na tuhle chvíli. Stačí zavřít oči, a vybavit si Vlastu Třešňáka, kterému o ruce típali estébáci cigarety jak to rozbalil, až se Gottwald obracel v urně. Jak to mimo jiných například rozjeli Retro blues, DR.B.Blues a J.J.Band. S drivem jakoby ani nebyli Češi anebo Poláci, protože téhle hudbě je to ve skutečnosti jedno. Stačí si vzpomenout jak to na nás vysypali Frank Morey Band a dva černí bluesmani Cephas and Wiggins. One blues man, Gwyn Ashton z Austrálie se roztoulal po hmatníku jako v buši, No Blues se svým jidiš pojetím téhle hudby jakoby přistáli ze zatím neznámé bluesové planety a Joe Louis Walker, několikanásobný držitel ceny Grammy nám ukázal, že se tahle cena nedává za revoluční a společenskou angažovanost v tvorbě ale za uměleckou genialitu.
Kde by mě před osmnácti lety téměř na den stejně napadlo, že do tohoto malého Sudetského města až pod můj nos přijede někdo z Amerického hudebního nebe. Zázraky se dějí. Jen je třeba se dívat. Možná, že to jednou dojde těm 51%. To by byl zázrak největší.