Patnáct let na trestné lavici

Právě probíhá jedno z mistrovství světa v hokeji. Musím se přiznat. Jsem kacíř. Je mi to úplně jedno. Tohle každoroční jarní klání gladiátorů a pozemských bohů vnímám pouze zprostředkovaně skrze své podnapilé spoluobčany. Když náš tým vyhraje tak se poté po ulicích potácejí opilí, zabalení do českých vlajek. „Češi pičo" provolávají poté radostně pracující. Pak vím, že jsme mistry světa. Když je hrobový klid dedukuji, že nás porazila asi Albánie. Proč ale píšu tedy zrovna já o hokeji? Když se občas stane, že Český tým vyhraje jsou naši zlatí hoši vítáni na letišti. Poté jim třese rukou prezident a poté předseda vlády a dostane se odlesku slávy i na jiné dle příslušné hierarchie. Teď si představte, že by je na letišti sebrala policie jako zloděje. Jen tak. Pro nic za nic. Že to není možné?

Vychytal si patnact let kriminalu... Československý hokej ještě když to byl skutečně sport a zábava (nikoliv průmyslové odvětví s miliardovými obraty) byl těsně po druhé světové válce opravdu na špičce. Tehdejší hokejový tým vyhrál Olympijské stříbro v roce 1948 ve Svatém Mořici a v roce 1949 na Mistrovství světa ve Stockholmu zlato. Sovětský svaz jen závistivě pokukoval až po krk v kolchozním hnoji. I nastal rok 1950 a Mistrovství světa v Londýně kde naši hokejisté měli obhájit titul. Sešli se před odletem na letišti v Praze. Ale už nikdo nikam neodletěl. Začalo to nenápadně. Orgány komunistického Československa oficiálně prohlásily, že rozhlasoví reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka nedostali Britská víza a tak na důkaz solidarity sportovců s novináři výprava do Londýna neodletí. Zlotřilý Britský kapitalismus. Znemožnil socialistickým sportovcům účast na mistrovství. Lálo se oficiálně a z plných Rudoprávních plic. Ach ale ta následující blamáž. Britské velvyslanectví ještě ten den vyvěsilo do oken ona vydaná víza na svoji obranu před komunistickou lží pro kolemjdoucí veřejnost. Rozladění sportovci se tentýž den večer scházejí u piva U Herclíků aby tam poté padaly urážky rudého majestátu, pracujícího lidu i vůdců světového proletariátu. Potom je všechny sebrali. Pro urážky Komunistické strany a jejich vrcholných představitelů a pro údajný pokus o emigraci. Na Ruzyňském letišti. Mistry světa a Olympioniky. I s hospodským. Jako ve Švejkovi. Že by U Herclíků na obraz Josifa Džugašviliho taky sraly mouchy? Následující vykonstruovaný monstrproces solil tresty jako za Heydrichiády. Soudruzi soudci „vystudovaní" v krátkodobých kurzech kdy ze soustružníka nebo traktoristy byl za půl roku komunistický prokurátor či soudce (příkazy kolik trestů smrti a kolik kdo má dostat let dostávali shora od Gottwalda a jiných hajzlů) rozdával pořádnou nadílku. Jménem lidu.

Jménem republiky se odsuzují: Bohumil Modrý na patnáct let odnětí svobody, Augustin Bubník na čtrnáct let odnětí svobody. Stanislav Konopásek na dvanáct let. Václav Roziňák a Vladimír Kobranov na deset let. Josef Jirka na šest let. Zlatomír Červený na tři roky a Přemysl Hajný na jeden rok. Josef Stock na osm měsíců. Hostinský (ne Palivec) M.Ujčík dostal tři roky.

Rubat uran. V komunistickém koncentráku. Kakaja fyzkultura.  

Sovětský svaz mohl nerušeně zahájit útok na obsazení pozic i v tomto sportu. Všem totalitním režimům sloužil sport k jejich propagaci. Proto byl tolik podporován-aby hymna SSSR zněla do všech světových stran a bolševik aby mohl vytrubovat o úspěších jako šílený. Ti naši hokejisté stáli rudému fašismu v cestě. Proto skončili v kriminále. Stříbro nestříbro. Zlato nezlato. Než se dnes opijete nad vítězstvím nebo prohrou vy hokejoví - vzpomeňte si na ty rozsudky. Aby vám ta paměť vydržela i u voleb, aby jste si nedali s hlasem pro KSČSSD ten největší vlastní gól.