Papež na odstřel

„Svobodu nelze jenom mít, nelze ji jenom užívat. Je potřeba ji stále nabývat a vytvářet ji pravdou.“ Jan Pavel II.

„Patřil mezi největší muže minulého století a možná byl i největší“. Henry Kissinger

Dnešního dne je tomu devadesát let ode dne kdy se v polských Wadowicích narodil Karol Wojtyla. Narodil se neklidných časů. Čerstvě zrozené Polsko mělo za několik měsíců svést svůj vítězný Armagedon s Rudou armádou vyslanou bolševickými vůdci vypálit Evropu. A o devatenáct let později zase byl u toho když si jeho porobenou zemi mezi sebe dělili dva největší Antikristi v dějinách. Komunista Josif Džugašvili vulgo Stalin a nacista Adolf Hitler. V té době již mimořádně nadaný Karol Wojtyla studoval polonistiku na Filozofické fakultě v Krakově. Ale příchod druhé světové války znamenal konec jeho studií. Nacisté vysoké školy uzavřeli. Začala jeho cesta do Říma.

V letech 1940 – 1944 pracoval v kamenolomu a poté v chemičce. Tady poznal tvrdou práci obyčejných lidí a zůstal s nimi už navždy. Od roku 1942 kdy pocítil, že jeho posláním je být knězem studoval teologii v tajném semináři v Krakově. 1. listopadu 1946 byl v Krakově vysvěcen a poté vyslán do Říma kde nejdříve získal licenciát a pak i doktorát teologie. Po návratu do Polska vykonával kněžské poslání i vyučoval teologii. 4. července roku 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským. Roku 1964 byl papežem Pavlem VI. jmenován arcibiskupem. 26. června 1967 byl Pavlem VI. včleněn do sboru kardinálů.

Když se 16. října 1978 stal papežem, byla to jedna z nejlepších zpráv pro svět. A zároveň ta nejhorší pro představitele komunistických diktatur, pod jejichž neomezenou mocí byly nuceny živořit národy téměř poloviny Evropy. Jeho návštěva v tehdejším Polsku znamenala probuzení polského národa a následný zrod Solidarity. Jan Pavel II., se tedy zákonitě stal terčem mezinárodního komunismu číslo jedna. Protože se stal mluvčím naděje na svobodu desítek milionů lidí, které osud ponechal za ostnatým drátem dělícím Evropu. Na ten náš svět beznaděje, chudoby a bezpráví a na západní svět radosti, prosperity a svobody.

Když na něj 13. května 1981 vystřelil turecký atentátník Mehmet Ali Ağca, byla to ruka Kremlu, která ve skutečnosti třímala zbraň. Atentátem na Jana Pavla II., byla sovětskou tajnou službou KGB pověřena velmi výkonná, atentáty a únosy proslulá tajná služba bulharského komunistického režimu Todora Živkova. Operace řízená z velvyslanectví Bulharské lidové republiky v Itálii, ale nepočítala se silou, na níž nemá sovětské politbyro ani její nájemní vrazi žádný vliv. Tou silou byl zázrak. Zázrak matky boží, který horkou letící a rotující střelu provedl jeho tělem tak, aby o vlas minula životní orgány a zástupce boží na zemi přežil. Ostatní tři výstřely zasáhly jen jeho ruce. Po atentátu papež vyzýval věřící k modlitbám aby "se modlili za mého bratra (Ağcu), kterému já jsem upřímně odpustil". Když se s ním Jan Pavel II. po dvou letech setkal ve vězení, odpustil mu, což komentoval slovy „hovořil jsem s ním jako se mluví s bratrem, jemuž jsem odpustil a který se těší mé důvěře. Co jsme si řekli, je tajemství mezi mnou a jím."

Papež Jan Pavel II. tak mohl dál hlásat evangelium toho, že člověk byl bohem stvořen ke svobodě a obrazu božímu. Nikoliv coby monstrum, vypěstované sociálními inženýry komunismu v řekách krve více než sto milionů jeho obětí a sloužící jeho zvráceným záměrům. Jan Pavel II. pevně věřil, že když bude komunistické impérium zla a lži konfrontováno s pravdou a svobodou, že se nevyhnutelně zhroutí. A měl pravdu. Ve své encyklice Sollicitudo rei socialis vzpomněl všech, kteří zdánlivě beznadějně doufali v zázrak svobody a zároveň v ní komunistickou ideologii odsoudil. Mimo jiné i slovy že „žádná společenská skupina, jako například politická strana, si nemůže osobovat nárok na výlučnou vedoucí úlohu.“

Když se poté věci daly do pohybu, byly již nezastavitelné. Nakonec se onen příliv svobody Polských svobodných voleb jara roku 1989 a Maďarského stříhání železné opony z května 1989, přelil s poslední východoněmeckou kapkou i přes pohraniční hory do poslední středoevropské země skomírající pod knutou místního stalinismu. Tedy do tehdejšího Československa.

Člověk nemusí věřit v boha aby viděl zázrak jehož se nám dostalo. Vlčí společnost řízená komunistickými ideology, jejímž cílem bylo zesurovění člověka a jeho degradace na lidský dobytek se rozplynula jako opar. Když po desetiletích tmy vyšlo slunce, bylo to krásné a zároveň strašné, vidět dědictví nejzrůdnějšího systému jaký kdy hned po nacismu, přivedl kdysi krásná města a celé národy do stavu naprostého zubožení.

Dnes kdy snad můžeme mluvit o tom, že jsme vymanili z toho nejhoršího. Kdy jsme se stali svobodnými lidmi rozhodujícími o svých životech je velmi smutné vidět jak mnozí opět stojí o to být bravem a skotem a sami vcházejí do ohrad ověnčených ostnatým drátem. Vy malověrní, copak smrdutá kolchozní siláž chutná lépe než první tráva na nekonečných pastvinách svobody?

Tím čím se člověk liší od zvířat je jeho svobodná vůle, víra a naděje. Nezapomínejte na to ani v jediný den vašich životů. Protože člověk se stává zvířetem podezřele snadno.

Dědictví, které nám Jan Pavel II. zanechal je neměřitelné lidským rozměrem. Stačí když přijmeme tu část, kterou zvládneme pochopit. Jako třeba, že „dějiny učí, že demokracie bez hodnot se snadno promění ve zjevnou nebo kamuflovanou totalitu.“

Z listu vloženého do jeho rakve.

Žil 84 let, 10 měsíců a 15 dní.

V čele celé církve stál 26 let, 5 měsíců a 17 dní.

Svatý Otče, žij stále v Kristu!

Miroslav Václavek

Šumperk