Ostrov kousek od Afriky

Bylo nebylo, nastalo září a Mirek dostal toulavé boty. Tedy, dostal je už dříve a tak sedl do autobusu, aby usmířil svou mongolskou krev.

Protože Mirkova krevní skupina je nomádská a do Sudet, kde Mirek žije přišla s Džingischánem. No a tak, když to přijde musím naskočit na svého malého koníka a vyrazit.

A tak jsme v Brně naložili kola do přívěsu za autobus, nasoukali se na palubu a byli jsme přivítáni a vyrazili jsme. Cesta i když byla po čertech dlouhá ubíhala jaksepatří a ráno nás již vítalo italské slunce.

A v Livornu nás jako Jonáše spolkla velryba italského trajektu i s busem. A nejenom nás, protože břicho velelodi bylo nadito k prasknutí všemi možnými dopravními prostředky a po kontrole jako na letišti jsme vstoupili na palubu a trajekt odrazil od břehu.

Čekala nás dlouhá, ale příjemná plavba kolem břehů Korsiky a za tanců a zpěvů italských pasažérů jsme dorazili do přístavu. Do přístavu ostrova nedaleko Afriky, který se jmenuje Sardinie.

Tedy vylodili jsme se, dorazili do kempu a absolvovali první briefing ohledně dalšího programu, protože jsme byli účastníci outdoorového zájezdu, který s námi vymetl mnoho koutů tohoto překrásného ostrova.

Bylo to deset dní v ráji, protože Sardinie rájem je a taky je pavučinou, která lapá všechny ty mnohé mouchy dychtící po kráse a už nikdy je nepustí zpět. A to ani i když se vrátí domů, protože myšlenkami zůstanou tady.

A ani já to nemám jinak. A tak vám napíšu pár článků o tom, proč tomu tak je. Ke každému vám přidám video, abyste sami viděli a pár fotek k tomu a tohle je povídání první.

Jakožto cyklista, který má letos hodně natrénováno jsem při volbě tras na brífincích volil variantu těžší, tedy za bé. Čímž jsem se pokaždé vydělil z kolektivu, protože například trasa na Monte Limbara, z té bolí nohy už jen, když o tom čtete v itineráři.

Ale dorazili jsme busem na výchozí bod a když jsem se odpojoval od zájezdu, byl jsem ten, kdo tam jede a pokynul jsem ostatním rukou a oni zase mně a pak jsem zmizel v italském provozu.

Italský provoz má dvě varianty. V Itálii severní, která byla po staletí součástí naší rakouské vlasti se jezdí jako v civilizaci. V Itálii jižní a na Sardinii ovšem platí pravidlo jediné. Žádné. Dopravní značení má jak jsem usoudil pouze doporučující charakter a přednost má zásadně větší auto.

Nuže cyklista je nutně až na konci potravního řetězce a tak když jedete jedním z italských městeček v sardinských horách a ukážete rukou do provozu, že hodláte odbočit vlevo, tuto vám vzápětí málem urazí vozidlo, které vás za kvílení pneumatik předjíždí a vy se rychle naučíte, jak se na Sardinii chovat :-)

Rovněž na vás tamní řidiči troubí zezadu, když je máte za zády, abyste se nelekli, což vás vyděsí tak, že jste rádi, že neskončíte pod jeho nárazníkem a na tamních silničkách na tři facky svým dresem leštíte kapoty předjíždějících vozidel, protože tam není místa nazbyt.

Ale když přežijete tento rychlokurs tak vyrazíte někam dál a výš než obyčejný smrtelník. Tedy sám ďábel vás ponoukne, abyste vyjeli na Monte Limbara, což je majestátní hora tyčící se zdaleka a hrozící prsty antén americké letecké základy každému opovážlivci, který by ji snad chtěl pokořit na bicyklu.

No a to je něco pro mně, pro Mongola s haploskupinou původního Evropana, což je člověk buď peklo nebo ráj, ale nic mezi tím. A tak jsem projížděl zvlněnou cestou, která najednou odbočila do lůna lesů a stoupal jsem.

Na Monte Limbara je to hezkých dvanáct kilásků. A to kilásků hezky hustejch, ale i ty hustý jsou jen na rozdýchání, protože to pravé maso začne teprve o něco později, když si cyklista říká, že se to už bude mírnit.

Ale kde ty věci, teprve tam začíná to pravé cyklistické právo útrpné, ale kdo se dal jednou na mučení musí už něco vydržet, půjčit si v kyslíkové bance a jet na dluh.

A tak stoupám již téměř kolmo vzhůru a občas protijedoucí Němci na motocyklech kývají uznale hlavou a zdvíhají palec na mou podporu a Italové ve fiátcích zase divoce gestikulují, aby mne odradili od mého sebevražedného pokusu, ale nakonec mi i oni mávají a kroutí hlavami.

Inu na Sardinii jsem exot již svými sto devadesáti centimetry, protože Sardiňan dorůstá maximálně 160 cm a kolu se vyhýbá jako čert kříži. Však kdybyste viděli ty kopce, pochopíte.

Ale nic mne nemůže zadržet a když přijíždím do Monte Limbara Pass a mám toho plný brejle dochází mi, že je to nahoru ještě skoro pětikilo výškových metrů a pár kilometrů a tak zatínám zuby a beru si i kyslíkovou hypotéku a jedu.

Cesta je lemována lesy a vede mne kolem nádherných výhledů, z nichž se točí hlava. Ale naštěstí je na Sardinii touto dobou již pro cyklistiku ideální teplo okolo dvacet pěti stupňů a tady nahoře je příjemných osmnáct, což je má obvyklá jesenická provozní teplota a tak mohu svou sílu dát všechnu do zdolání vrcholu.

A ten se pomalu ale jistě blíží. Z lesů a skal vystupují antény a radary US Air Force základny na vrcholu, Bůh žehnej Americe a zastavit se teď tak se už nerozjedu, protože to je kolmo.

Za chvíli budu na úplném vrcholu, ale dochází mi, že tam nebude nikdo, kdo by mi udělal vrcholové foto a tak s italskou gestikulací zastavuji auto v protisměru s postarším italským manželským párem a manžel vyhání manželku, by mne zachytila a já zapomínám vypnout kameru a tak mám tento slavný okamžik zachycen :-)

A pak vyjíždím až nahoru, ale je tam již konec cesty a dál se nesmí a potkávám jednoho Francouze, bonjour monsieur, dáváme se do řeči a on s dobrou angličtinou vysvětluje, že prochází pěšky sardinské hory a tak ho poprosím o ještě jedno foto a bavíme se o Praze, kde byl a o pivu a o Oktoberfestu a slibuji mu ,že až se potkáme v Práglu, že má u mě bahno. Což není poslední bahno, které jsem slíbil, ale o tom až v dalším díle.

Trochu si odpočinu, ale ne moc, protože jsem celkem nadupanej a síly mám dost a dám se pomalu do sjezdu, při kterém dodržuji jednoduché pravidlo, které jestli mi mnohokrát nezachránilo život, tak zdraví nepochybně. Protože ono pravidlo zní, že čím větší kopec, tím jej sjíždím pomaleji.

Což se mi vyplácí ve vracečkách, kde na mne občas vybafne auto a tak jsem po chvíli živ a zdráv zpět na cestě odkud jsem odbočil vzhůru a vydávám se na cestu do kempu, což je ještě opravdu hezký kus cesty.

Protože dnes nalítám na kole hezkou devadesátečku a tisíc šest set výškových metrů, ale Monte Limbara mi již nehrozí, nýbrž mi přátelsky kyne na pozdrav. Protože jsem si ji zasloužil.

No a v Cannigione, kde mám svůj momentální sardinský domov vletím po příjezdu do moře a zaplavu si a vlny mi udělají masáž a pak bude véča a další briefing o zítřejší trase a pak si dám pivo nebo víno a budu si ještě jednou na strop domova na ostrově kousek od Afriky promítat dnešní trip.

Což vy mešúrs nemusíte, protože tady je ono slíbené video.

A tady je zase pár fotek.

Korsika.

V přístavu.

Sardinské ráno.

Káva a panada, kvůli panadě, maso v těstu, bych to jel ještě jednou :-)

Nuragh, je jich tam okolo sedmi tisíc.

Pozůstatek nuraghské civilizace.

No jo no... :-)

Výš a dál už to nejde.

Monte Limbara.

Zasloužená odměna.

Miroslav Václavek

Šumperk, Sardinie a tak dál...