Ostrov kousek od Afriky, na Sardinii v baru, Luigi koupí kávu i vám

Sardinie je kus Itálie, do kterého jsem se zamiloval na první pohled. Je zdánlivě nedobytná, pichlavá, kamenitá a je tudíž, jako hubatá ženská.

Ale je to nakonec jako v té hře Zkrocení zlé ženy, od Williama Shakespeara, kdy se ze zdánlivě zlé a konfliktní Kateřiny vyklube něžné a láskyplné stvoření, které se jen svojí pózou bránilo vůči mnohdy nepřátelskému světu.

A se Sardinií je stejně. Nejdříve se tváří jako naježený dikobraz, kdy vůči vám nastaví svou pichlavou tvář opuncií opatřených ostny, pevných jako ocel. A také vám uzavře všechny cesty nepropustným křovím, kterým neprojdete a i kdybyste se o to pokusili, skončíte jako ten kdo se pokusí sežrat ježka. Protože sardinská křoví mají také své ostny a trní.

A vyrůstají ze země, která je tvořena kamením a nebo rezavou trávou, ale když se budete dívat pozorněji tak spatříte i první krásu. Protože pod nohama vám cestu přeběhne živý drahokam ještěrky, kterou jste vyplašili a zastavíte se u keře, který u nás roste jen v zahradách. Ale tady je jich u cesty spousta. A taky vám přijde vhod stín korkového dubu a nebo pinií a taky středomořských borovic.

To všechno včetně myrty a jiných rozkvetlých rostlin a stromů vydává jednu nepopsatelnou vůni, která, pokud se zastavíte na okamžik někde v horách, vám zamotá hlavu stejně spolehlivě, jakoby vás uhranula nějaká žena navoněná drahým parfémem. A už v tom lítáte, až po uši.

Protože začnete tento ostrov, který vlastně nikdo nechtěl, ale přesto o něj všichni válčili, hluboce milovat. Stačí, když si vyjedete někam daleko a vysoko do hor, které budete mít jen pro sebe, neboť jste vzdáleni turistickým destinacím a uslyšíte to nejhlubší ticho ve svém životě.

Nadechnete se té sardinské všudypřítomné voňavky a najednou uslyšíte ten pradávný zvuk, který jste už dávno zapomněli. A tak začnete hledat odkud k vám přichází a co to vlastně je a ejhle, tam kdesi dole a daleko pod vámi se pase neviditelné stádo, ale je tam, protože k vám zdaleka přichází zvonění zvonců, které mají ovce či kravičky upevněny na krku a vy se rozpomenete, že je to právě ten zvuk, který slýchali pradávní pastýři nejen na tomto ostrově. A že je to zvuk toho, že ono stádo tam dole nám dává mléko, sýr, maso, oblečení i existenci.

Je tomu tak proto, že jste vyjeli, stejně jako já, na přejezd pohoří Monte Albo. Už jen ten název, jen si to představte sami, Bílé hory, už dopředu vám představuje cosi jako vznešenost, grácii, krásu a noblesu. A taky, že ano. Sice nevím, proč jejich názvu užili tvůrci filmu Tři veteráni, snad proto, že jim krásně zněl, ale skutečnost je ještě krásnější než všechny představy.

Protože, když jsem se rozhodl, že je na svém outdoorovém zájezdu projedu, byla v zárodku tohoto rozhodnutí potřeba zjistit, zda jsou tak krásné, jak to stojí v jejích názvu. A tak, když mne vysadil náš outdoorový autobus hluboko kdesi v Sardinii a odjel a já jsem osaměl a nade se tyčila jejich krása, poprvé jsem se pomodlil za jejich dar.

A pak jsem do toho šlápl a vyjel jim vstříc, na setkání s krajinou, kde pase svá stáda sám Pan a kde to je již nedaleko k Bohu. Protože jsem zažil obojí. Cesta je nejdříve jen mírně do kopce, asi aby neodradila ty, kteří ji hodlají podstoupit jako pradávní poutníci, byť sedí na horském kole, ale jsou sami a se srdcem dokořán.

Protože když nemáte srdce dokořán, nevidíte vlastně vůbec nic, ale když ano, jsou vaše smysly jen tím, co vám umožňuje s tím vším komunikovat a vy se můžete hluboce radovat. Protože již po pár kilometrech se vám v jedné zatáčce zjeví první skaliska a vy pojedete jen velmi zvolna. Ne snad kvůli tomu kopci, protože ten ani nevnímáte, ale proto, že okolní krásy vás donutí zastavovat a mít pusu otevřenou údivem.

Míjíte totiž obrazy jako z jiné planety, ostatně na ní opravdu jste, protože Sardinie a její hory a taky její lidé a zvířata, jsou odjinud. A vy, pokud budete chtít se toho můžete stát součástí, ale jen s jednou podmínkou, že tam kus svého srdce i zanecháte. Na což jsem samozřejmě okamžitě přistoupil a jel nejdříve nahoru a dolů a sbíral výškové metry stoupání i sjezdů a navlékal korálky kilometrů do mé aplikace Strava.

Když se ono vlnění chýlilo ke konci, sjel jsem ještě do města Lula.

Tam jsem zastavil u baru u cesty a vcházím dovnitř. Uvnitř jsem zaznamenal paní barmanku a tři hosty u barpultu, jak užasle sledují obra v dresu a s helmou na hlavě, jak se téměř hlavou dotýká stropu a rád by si něco dal a že sem určitě spadl z nějaké kosmické lodi, co prolítala nad Lula .

Když se ale obr dozvídá, že karty neberou a má u sebe jen pět éček, že se tedy rozhoduje, že je tam i tak propaří. Tedy objednává si macchiatto a paní kývá hlavou, přidává k tomu i grepovou italskou limonádu a paní barmanka opět kýve hlavou a tak zkouší ještě i sardinské sladkosti a zase je odpověď si.

Tedy mu to nedá a podivuje se, že to přece musí stát víc než těch pět ojro a paní se rozesměje u ukazuje na jednoho z hostů a říká, že to kafe mi zaplatil Luigi. Což mne zcela spolehlivě rozsekává na atomy a tak si sundávám cyklorukavice, přilbu i brýle a jdu za nimi a podávám Luigimu ruku a objímám ho a slibuji mu, že až přijede do Prahy, že má u mě pivo a je to emoce tak silná a plná úsměvů, že se mnou cloumá ještě teď.

A když jsem pak venku před barem pil kávu a pojídal sladkosti a dával se z těch rozbitých atomů zase dohromady na Mirka ze Sudet, co se toulá po Sardinii, předal jsem ten úsměv starším Němcům co projížděli okolo a oni mi ho vrátili a tak se rozhoduji, že ten vzkaz budu předávat i dál, protože právě u nás to potřebujeme víc než důchodovou reformu. A jestli budete chtít, můžete se přidat.

Ale každá káva se jednou dopije a tak když jsem se vyšplhal v posledním stoupání na silnici, co jde po vrstevnici jen kousek pod vrcholy Bílých hor, zjistil jsem, že se nacházím na jiné planetě. Na planetě Monte Albo.

A tak jsem jel a nad hlavou se hory dotýkaly nebe a dole zase kamení, z kterého rostou, jako jeho lán a obojí bylo nádherné. Má samota, která jediná vede ke spojení s ostatními lidmi i nekonečné výhledy do sardinských hlubin. Protože hloubku nemá jen moře, o kterém vám ještě taky napíšu, ale i propast pod vašima nohama, takže pozor, dívej se Mirku kam jedeš, protože se musíš vrátit a vydat o tom své svědectví.

Tedy zde je, udělejte si dobrou kávu, nachystejte si něco dobrého a hezky se posaďte, svědectví právě začíná.

A tady je ještě i pár fotek, ale nesmutněte, bude ještě jedno povídání o Ostrovu kousek od Afriky. Které bude a tak vůbec...

Miroslav Václavek

Šumperk, Sardinie a tak dál...