V sobotu 12. března 2022 tomu bylo dvacet tři let ode dne, kdy se Česká republika stala členem Severoatlantického obranného společenství, které se nazývá NATO.
V prvních letech po znovunabytí naší státnosti, kdy naše země byla sužována padesát let diktaturou, nejdříve nacistickou a poté komunistickou a po vyřešení problémů vnitřních, které vedly k rozdělení Československa (zaplať pánbůh) jsme mohli konečně začít cestu do rodiny demokratických zemí, kam patříme.
Začali jsme nejenom cestu do Evropy, ale i do obranného společenství, které po celou dobu studené války garantovalo západní Evropě její bezpečnost. Přes první peripetie, kdy tehdejší premiér Zeman nejdříve hovořil o rozpuštění jak Varšavské smlouvy, ale i NATO se daly věci do pohybu a především díky osobnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla nabyl náš vstup do NATO zcela konkrétní podoby a dvanáctého března 1999 se sen stal skutečností.
Ale pro nadpoloviční většinu tehdejší společnosti se naše členství v NATO stalo tím s čím tito nesouhlasili. Tehdejší společnost byla tímto tématem poměrně hluboce rozdělena a naše členství v NATO se stalo hlavním tématem pro zločineckou organizaci KSČM a tehdejší Sládkovce, kteří proti NATO a později i EU vedli svůj fanatický kampf, dokud jak jedni tak i druzí neskončili na smetišti dějin.
Naštěstí ale nebyl náš tehdejší vstup do NATO svázán s lidovým hlasováním, tedy referendem, protože bychom si v oné době cestu k bezpečnosti uzavřeli sami a zákonodárci dali na Václava Havla, který takové referendum nazval po zásluze pitomostí a podpora obyvatel naší země pro alianci NATO začala po vstupu tamtéž stoupat.
Již před ruskou agresí na Ukrajině se její podpora pohybovala velmi vysoko a kromě tradičních zločineckých organizací, jako jsou komunisté a SPD začali její význam po zprvu vlažném přístupu chápat i Piráti.
Myslím, že po ruské válečné agresi na Ukrajinu je i tomu poslednímu pochybovači o významu NATO pro naši bezpečnost jasné, že tady není prostor pro debatu, zda být či nebýt v NATO, protože jen ona skutečnost, že v NATO jsme je příčinou toho, že pod ruským bombardováním nehoří Praha, Olomouc, Brno, Ostrava nebo Hradec Králové a že nevedeme pouliční boje s ruskými agresory v našich ulicích.
A jak o NATO pronesl Václav Havel: „Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě,“ 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu, zároveň nás to zavazuje k tomu, že naše pevné odhodlání budeme demonstrovat nejen našimi slovy, ale především skutky, kdy se konečně z černých pasažérů vezoucích se díky jiným členům NATO, staneme těmi, kteří začnou plnit své závazky a na svoji a tudíž i kolektivní obranu budeme vydávat ona dvě slíbená procenta ze státního rozpočtu.
Si vis pacem, para bellum, aneb Kdo chce mír, chystá se na válku, tak zní staré latinské rčení, které ani za tisíce let neztratilo vůbec nic ze svého obsahu. Jen se mi zdá, že jsme tak trochu tak spali a přestali být ostražití. Tedy udělali jsme chybu, ale chybami se člověk učí a řekl bych, že jsme dokonale probuzeni ze snů, kterými nás ukolébávali jak ruští vlivoví agenti tak i různé zločinecké organizace.
We are NATO!
We are EU!
A kdyby vám snad někdo tvrdil opak, žeňte ho tam kam patří.
Protože tady pro něj místo není.
Miroslav Václavek
Šumperk
