Nabarvili jste nám tank, tak tady máte přes držku

„Vyrobili mě na Uralu z tvrdé sibiřské oceli. Když jsem sjížděl z pásu, nasedli do mne dělníci ve vojenských stejnokrojích a vyjeli jsme na ulici. Děti nám mávaly na šťastnou cestu, staří vojáci na mne házeli stříbrné mince na šťastný návrat. Projel jsem velkou sovětskou zemi. Bojoval jsem u Orla, probil jsem se až do Berlína. Už jsme oslavovali mir a ja odpočíval, když tu přišel rozkaz, abychom spěchali na pomoc Praze. Byla to zlá cesta. V Krušných horách stály záseky a překážky, šplhal jsem se cestami, kudy steží projde človek. Fašisté kladli zoufalý odpor, ale nás nezastavili. Moje osádka několik dní a nocí vůbec nespala, nejedla, ani na umytí neměla čas. Když jsme si proklestili cestu horami, byli jsme už v Čechách. Jak mě tu vítali! Jel jsem v čele celého sledu. Mým velitelem byl gardový poručík komsomolec Ivan Gončarenko, odvážný a statečný voják. Někde cestou se k nam přidal Čech Zdeněk se samopalem. Ukazoval nám cestu. Můj velitel, mechanik a Zdeněk seděli ve věži tanku. V dálce před námi se rozlévala slabá růžová záře. Jak jsme se blížili, rudla a sílila. "Praha hoři!" vykřikl Zdeněk. Můj velitel dal rozkaz: "Plným plynem vpřed! Vasjo, šlápni na to!" Pádil jsem nocí a za svítání jsme byli v Praze. Nikdo nás tu ješťe nečekal, nikoho nenapadlo, že bychom mohli tak rychle dorazit až od Berlína. Dojeli jsme k nějakému mostu. Fašisté tam útočili. Zneškodnili jsme je a postupovali k barikádě. Obránci nehnutě stáli a po tvářích jim tekly slzy. "Proč jste nestříleli?" ptal se jich můj velitel. A tu ukázali své zbraně: byly prázdné. Neměli už náboje. Spěchal jsem dál. V pražských ulicích se ještě střílelo. Vjeli jsme na náměstí; zdálo se, že je opuštěné, jeden dům hořel. Můj velitel zvedl příklop a vysunul se z věže. Tu se však rozlehla palba. Ze sklepního okna vylétla proti mne pancéřová pěst. Náš střelec, který se opozdil a zůstal venku, tam vrhl granát. Musel jsem střelce chránit svou hrudí, protože fašisté do něho začali pálit. Bojoval jsem tu sám, moji kamarádi, tanky, zůstali někde vzadu. Teď Němci přitáhli proti mne dokonce rychlopalné dělo, ale jsem Sibiřan a ničeho se neleknu. Pustil jsem se do boje s dělem a vyřadil jsem je jediným vystřelem. Viděl jsem, kolik pancéřových pěstí se roztrhlo o můj pancíř. Vystřelil jsem poslední granát. A tu jsem začal hořet. Teprve později jsem se dověděl, že v tomto boji v prvých dnech míru padl i můj velitel komsomolec Gončarenko, i mechanik komunista Mjagkov. Zůstal jsem se svým velitelem a s našimi padlými navždy ve vaší zlaté Praze. Postavili jste mě na vysoký žulový podstavec. Jsem zvláštní pomník, a já to vím. Lidé mě mají rádi. Mým hrdinům nosí květiny, ukazují mě dětem a vyprávějí o květnových dnech. Jako před lety rozkvéta kolem mne zjara šeřík, město je stále krásnější, i mír je stále krásnějši a dražší, mír, který jsem přivezl Praze i já, uralský tank č. 23.“

Na ochranu státní banky, nejsou třeba žádné tanky...

Když umělec David Černý poprvé přebarvil tank Josif Stalin trůnící na Smíchově na růžovo, strhl se poprask a spustil se povyk plný spílání na jeho adresu. Dosud nezpochybnitelný symbol toho co pro nás Sovětský svaz údajně vykonal byl totiž tímto aktem demaskován a khaki maska několik decimetrů silného pancíře vynuceného přátelství byla stržena, aby se objevila jeho pravá tvář, nyní v komické růžové.

Neboť ani onen tank T-34 číslo 23 na podvozku amerického inženýra Christieho zničený stíhačem tanků Hetzer vyráběným českým dělníkem v Praze a poháněný motorem Praga nebo Tatra na podvozku Československého tanku vz. 38 nestrašil kolemjdoucí na Smíchově. Ale nebyl to nikdo menší než osoba s kriminální přezdívkou Josifa Džugašviliho, která tam byla vystavena.

Nic nemůže lépe symbolizovat oficiální přetvářku a lež, které jsme byli svědky v neutichající propagandě vedené na adresu údajného osvobození, jehož se nám dostalo ze strany nejobludnější diktatury v dějinách, ze strany Sovětského svazu.

O tom jak masivní, lživá a hloupá ona propaganda byla, svědčí úryvek z tirády neznámého autora zmíněné v úvodu, kterou se vymývaly mozky již od základní školy.

Jelikož Sovětský svaz, spojenec nacistického Německa, který spolu ním a Slovenským štátem zahájil druhou světovou válku se sice nakonec s Třetí říší střetl, ale považovat to za boj za svobodu nelze ani při nejlepší vůli.

Neboť šlo o zápas zločineckých režimů o moc, území a otroky.

Pokud pomineme to, že Sovětský svaz na svém území pomohl Německu obejít Versailleskou smlouvu a Německo tam tak mohlo provozovat své vojenské výcvikové základny všech ofenzivních druhů vojsk a položit tak základy bleskové války, je toho i tak spousta co Sovětský svaz staví do role spolupachatele za rozpoutání této tragédie.

Musíme si uvědomit, že do června 1941 kdy Wehrmacht zahájil útok na SSSR, proudily z tam odtud do Německa nejen vlaky s potravinami, uhlím, ropou a ušlechtilými kovy, ale nevysychal ani proud lidí uprchlých před nacismem, které Sovětský svaz předával do rukou Gestapa, neboť to mělo o jejich předání a likvidaci eminentní zájem.

V zemích, které Sovětský svaz anektoval, ať to bylo poražené a mezi Německo a SSSR rozdělené Polsko, nebo pobaltské republiky zavládl teror spojený s masovými deportacemi a vražděním srovnatelným s řáděním vyhlazovacích jednotek SS. Jako tomu bylo v Katyni.

Když se nacismus hroutil a Rudá armáda, což byl již v okamžiku jejího založení represivní nástroj tamních komunistů sloužící k třídnímu boji, vstoupila na území bývalého Československa, nechovala se jako osvoboditel, ale jako vítěz.

Neboť krádeží, znásilňování, rabování a systematického drancování se nedopouští ten kdo přichází osvobodit, ale ten kdo zvítězil a nachází se na dobytém území, které si hodlá podrobit a přivlastnit.

Od května do července 1945 byly z území Československa do SSSR odvezeny zásoby a produkce z téměř 600 výrobních podniků a okolo čtyřiceti, jich bylo odvezeno i s celým technologickým vybavením. To vše v hodnotě téměř osmi miliard US dolarů, počítaje v to 830kg zlata a zahraničních valut v úhrnné hodnotě 3 miliard US dolarů zabavených v bankách, včetně 250 lokomotiv a tisíců vagonů. K vydrancování uranové rudy došlo jen o něco později.

Přičemž nám byl po válce Sovětským svazem vystaven účet za jeho náklady spojenými s obsazením této země, s vyčíslením nákladů spojených s válečnou účastí Československého armádního sboru v SSSR.

O osudu tisíců Československých občanů zavlečených po roce 1945 do SSSR jednotkami NKVD buď k likvidaci nebo na otrocké práce se toho příliš nepíše ani dnes. Není divu, příliš by to připomínalo řádění nacistů na jimi obsazených východních územích. Přičemž o nic jiného opravdu nejde.

Následné připojení této země k obrovité vítězné východní říši znamenalo 10 000 mrtvých, statisíce uprchlíků a její ekonomický úpadek. Škody na lidech jsou nevyčíslitelné. Desetiletí života celých generací v nesvobodě a deformovaném zločineckém systému ty starší nevratně poškodil. Ty mladší ovlivňuje doposud.

Neboť jsme pravděpodobně jedinou z takzvaně osvobozených zemí, jehož obyvatelstvo se dodnes většinově domnívá, že bylo v roce 1945 osvobozeno i když se tato země ani po více než dvaceti letech od pádu komunismu z tohoto „osvobození“ plně nevzpamatovala.

Pokud chceme uctít oběti tragédie druhé světové války hnané jako třeba u Rževa po metr vysoké vrstvě těl svých padlých kamarádů po milionech na smrt, neučiníme tomu tak vystavením symbolů bestie na piedestaly.

Jediné co pro ně můžeme udělat je modlitba a pro sebe to, že nedopustíme jejího opakování.

A nacistům a komunistům zdvižený prostředníček.

Miroslav Václavek

Šumperk