Na návštěvě u Napoleona v Mordoru

Milý čtenáři, nelekej se, i když já vím, říkáš si, že tvému oblíbenému blogerovi zahoukalo, přeskočilo či snad mu straší ve věži, když si přečteš název článku. Ale věz, že následující řádky tě vyvedou z omylu.

Jak jsem již předeslal v první části povídání a podívání po Toskánsku, slíbil jsem i díl druhý, tedy pokračování, které čteš.

A protože nejen pevninou je živ cyklista, je třeba vyrazit i na ostrov Elba, který se rozkládá jen kousek od přístavu Piombino a jehož skaliska a kopce připomínají naježeného dikobraza, který se jakoby snaží odradit masový turismus.

Ale není mu to nic platné, protože jsme se ráno nalodili na trajekt a obeplouváme Elbu tak zblízka, že kdyby cyklista z trajektu ruku natáhl, dotkne se skal, co rostou přímo z vody a jsou ostré jako břitva.

A tak chvíli plujeme mezi mořem a skálou, ale loď se najednou stáčí a míří do přístavu, který pomalu roste, až najednou zastavujeme a vystupujeme a naše cyklistická společnost se šikuje na maríně, kde se domlouváme, kdy si dáme scuka k návratu a pak jako když do vrabců střelí se rozjíždíme po ostrově.

Přístav ve kterém jsme přistáli se jmenuje Portoferraio, tedy železný přístav a i když dnes působí spíše omšele a rezavě, jeho jméno nám dává znát, že nekecám ani když o Mordoru mluvím.

Protože Elba je vlastně hematit, čili železná ruda, kterou zde začali těžit a zpracovávat Etruskové, přičemž železné ingoty, které tak Elbě vyrvali z těla uměli dobře zpeněžit a proto byli Etruskové bohatí a po dlouhou dobu vládli této části Středomoří, než jejich bohatství bylo příčinou toho, že je dobyl a pohltil Řím.

A tak Elba v oněch dobách po celá staletí byla Mordorem, ze kterého šlehaly plameny, stoupal dým a létaly z něj jiskry, jak se tam činili o dobývání železa.

Aethalia, tak Řekové nazvali Elbu, podle věčných plamenů železných pecí. Tedy Ostrov plamenů, který kuje, kutá, žhne a v zemi zanechává jizvy podobné těm, které zanechávaly kdysi neštovice ve tvářích, tedy důlky a díry, protože vysokých pecí Etruskové ještě neznali a všechno se odehrávalo v zemi.

Ale nejen železem je Elba známa, protože tam byl v roce 1814 internován Napoleon Bonaparte, neboť se mu přihodilo, že po bitvě u Lipska, kterou prohrál musel přijmout nucenou abdikaci.

Ale na Elbě bylo pro něj vytvořeno knížectví a dostal i své cínové vojáčky na hraní v počtu 700 kusů a i když jeho vláda byla pouze formální, aby se nenudil tak i přesto Napoleon Bonaparte nezahálel a dal opravovat a stavět silnice a byl tvůrcem mnoha sociálních a politických reforem, které byly ku prospěchu jeho poddaných. A tak si říkám, že bychom toho Napoleona potřebovali na těch devět měsíců, co byl na Elbě i u nás...

Ale pojďme od snů nazpět k povídání o krásách Elby, protože všechny tyhle ostrovy jsou překrásné a velmi podobné Sardinii, kterou Mirek navštívil loni a tak mu zbývá ještě si prolítnout Korsiku, což zajisté také učiní.

Pokud si vezmete silniční, neboli jak já říkám, papírové kolo z karbonu a jste alespoň trochu slušnými cyklisty, prolítnete si Elbu za jeden den, protože je malá.

Ale jak se říká, co je malé, to je milé, o Elbě to platí stoprocentně. A i když jsem na svém horském kole projel jen půlku, tak i ta polovina stála za to. Protože mne cesta vedla jak k moři tak i do pořádných kopců, odkud byl pořádný výhled a taky k Napoleonovi, kterého jsem nemohl vynechat z návštěvy.

Sice bylo u něj doma zavřeno, ale vilu má moc hezkou a rozhodně stojí za návštěvu. A že mě ty kopce trochu utahaly, není divu, po týdnu lítání nahoru a dolů, tak jsem si potom sedl v přístavu a dal jsem si tamní speciality z cizrny a kávu a bylo mi krásně.

Ostatně italská káva to je námět pro samostatný článek, ale v kostce řečeno. Když si dáte v Itálii kávu tak stojí jen okolo jednoho éčka a je taková, že máte chuť vykřiknout něco obdivného a já jsem to i kolikrát udělal.

Ale, že je již podvečer a Portoferraio se zahalilo do důstojného rezavého klidu, vychutnám si ji mlčky a nechám ji proudit žilami. Aby mi tam vydržela co nejdéle po návratu.

Protože v Portoferraiu jedna cesta končí, ale další začíná. Tak se máte zase na co těšit, protože i v květnu budu žít na cestě. Ale to bude už putování jinam a jinde, ale můžete se těšit společně se mnou.

A abyste se na to sami podívali, tady máte ještě pár fotek z Elby.

A tady je film druhý.

Miroslav Václavek

Šumperk