Na dostřel od Ukrajiny, na krok od ráje

A protože pět let bylo tomu, co jsem s partou kamarádů projel pohraniční hory Bieszczady z Humenného do Przemyślu, bylo na čase to zopáknout.

A tak jsem zase sbalil své saky i paky, do batohu jsem přidal svých pět švestek a vyrazil jsem.

Ale protože jsem člověk, který nemá rád stereotyp, rozhodl jsem se, že si to prolítnu naopak. Tedy z Przemyślu do Humenného. A tak se i stalo.

Sedím si ve vláčku Praha – Przemyśl, což považuji za zázrak, že se lze bez přesedání dostat až na hranici s Ukrajinou a za okny ubíhá krajina.

Tu českou, zvlněnou, za hranicemi vystřídá polská rovina a vlak se šine vpřed a topič přihazuje do kotle. Ale teď vám samozřejmě kecám, protože nás táhne moderní elektrická lokomotiva, která sosá tykadlem nektar voltů a ampér z troleje.

A pak v Krakowě někdo strhne trolej a tak si hezky zblízka prohlídnu tamní perón, ne že bych ho neznal z předchozích cest. Ale nadávat je zbytečné a čím dál víc člověk míří na východ, tím jsou podobné peripetie brány stoičtěji a na ty, kteří se kvůli tomu rozčilují se tam dívá jako na blázny.

A taky, že jo. Vždyť jestli dorazíme o hoďku později, sere pes, jak se říká u nás v Sudetech. No a tak se v Przemyślu ubytuju, koupím si vedle v všudypřítomné Źabce něco na chálku a zalezu do betle.

Ráno čtu, že tuhle noc lítal po Przemyślském rynku medvěd a bylo mu ukradený, jestli hosté leknutím vylévají pivo na zahrádkách, když běží okolo a nereaguje ani na policejní výzvy k zastavení a prokázání totožnosti a skrze dvorky bere roha zpátky do lesů.

Tedy do Bieszczad. Doufám pak ráno, že se někde nažral a nečíhá na cyklisty, co jedou kolem, ale nikdo se na mne v prvním lese nevrhá, tak si začínám užívat krás přírody a svobody.

Rozdělil jsem si trasu na tři asi šedesátikilometrové úseky a ten první mi dává hned znát, že paluba téhle karpatské lodi bude hodně neklidná a já lítám nahoru a dolů, jako na houpačce.

Ale první den uběhl jako voda a vítá mne Wojtek, majitel ubytka, které nesmím zmínit, protože by to bylo proti kodexu blogera a hned mi čepuje chladivou dvanáctečku.

Dobře jsem i pojedl něco tamní kuchyně, což je pokaždé hluboký zážitek, protože tamní kuchyně nešetří ani na mase, ani na smetaně, ani na ničem jiném.

Druhý den sedlám svého duralového oře a vím, že mne čeká etapa kolem přehrad a jezer a taky, že si to hezky vyšlápnu nahoru a paměť mne neklame a tak dávám bacha, aby se mi jazyk nezapletl do špic, protože se musím probít z údolí přes kopečky.

Ale jedna zmrzka to jistí a než bys řekl švec zastavuji u Kirima, místní legendy, která se živí řezbářstvím a u cesty prodává své výtvory turistům a když jsou jó hodní, tak jim zahraje i na kytaru.

A tak jsme pokecali a zavzpomínali na partičku muzikantů na kole, kteří mu zahráli riffy Dunaje a dorazil jsem posledních pár kilásků do Cisny.

To je srdce Bieszczad, srdce, které bije v údolí obklopeném vysokými kopci a které je i jakýmsi turistickým centrem, kde se na jediné a hlavní ulici podle polského zvyku hemží jedna knajpa za druhou a do jedné zapadám a přinesou mi takového pstruha na česneku, že sliním ještě teď :-)

A samozřejmě piweczko taky, protože to je odměna celodenní cyklistova za všechny štrapáce, za všechny bezohledné motoristy, za vedro, za únavu, za všechny ty kopce. Tak na zdraví!

Nu a nastává den finální, den třetí. Závěrečná etapa z Polska na Slovensko a tam na vláček domů.

Závěrečná trasa je pro cyklistu nejpřívětivější, protože ten pouze přejede Ruské sedlo, pak si projede překrásnou krajinou NP Poloniny, unikne o vlas bouřce, projede loukami kolem bývalých osad, které padly za oběť výstavbě přehrady Starina a sjede to dolů.

A tam se ve Stakčíně vyfotí u ruského tanku s rudou hvězdou, dojede cirošskou nížinou přes Sninu a malé obce do Humenného a protože je neděle tak málem umře hlady.

Ale naštěstí nachází úplně boží hamburgáreň, kde se nacpe, jak zákon hladu káže a pak na vláček. Ten jede o půl osmé večer a doveze cyklistu i s kolem do Olmiku, kde si oba přeskočí na vláček do Šumperku a v šest jsou doma v Sudetech.

A protože je v něm dost místa, krásně se vyspí a kolo mu nikdo nešlohne, protože si ho zamkl. Neboť cyklista spí, ale čert, ten nikdy. No a protože jste vydrželi číst až sem, můžete se podívat, jaké to na dostřel od Ukrajiny je.

A na konci července se jede něco moc hezkého. Tak se můžete začít těšit!

Miroslav Václavek

Mährisch Schönberg