Moje polská krev, aneb cesta mezi nebem Pienin a peklem Dunajce

Polsko je zemí, kterou mám velmi rád a kterou nosím v srdci. Není divu, vždyť je to i genetické, protože můj prastrýc byl plukovník polské armády a tak každá třetí kapka mé krve je polská.

Samozřejmě, není to vidět, protože když mi teče z těla, je stejně červená, jako ta všechna ostatní, kterou mám v žilách, ale prostě ji tam cítím, když se probudí.

A když se probudí tak se mne zmocní nepokoj. A ten nepokoj mne pokaždé přivede k mapám, které bedlivě zkoumám, abych stejně skončil s pohledem a prstem zapíchnutým do Polska.

Neboť má krevní skupina je B, tedy nomádská a velmi dobře se snáší s tou polskou, neméně bujarou a s tím se již bojovat nedá a tak začnu plánovat.

Je již celkem dost málo míst, kde jsem ještě v Polsku nebyl, ale nakonec se pokaždé najde mé Hic sunt leones, tedy bílé místo, kde jsem ještě nezajel.

A pak zbývá jen jediné, všechno pečlivě naplánovat, udělat logistiku, kudy jet a kde přespat a taky, abych nezapomněl, své cesty absolvuji na kole, protože miluji hory a ty polské především.

Nu a protože mám zkušenosti s polskými železnicemi, logistika byla najednou nad slunce jasnější a trasa rovněž, neboť mne mapa vedla z Nowego Targu do Tarnowa.

To kolem řeky Dunajec, která se v Haliči klikatí a jednu chvíli tvoří i hranici mezi Polskem a Slovenskem a to právě v Pieninách. Nuže nezbývalo než si nabookovat ubytka, zásadně si vybírám ta v centrech měst, abych je poznal a pak jednoho krásného dne se i s kolem napáskovat v Zábřehu na Moravě do vláčku a vyrazit do Krakowa.

Paní průvodčí, jen co jsem nastoupil mi sdělila, že mám zakoupenou jízdenku se slevou pro seniory a že je tedy má jízdenka neplatná, protože jsem při jejím nákupu omylem klikl na slevu, ale nedal jsem se a jízdenku jsem zvalidoval, když jsem jí vylíčil, kolik peněz jsem již na svých cestách u ČD utratil a tak mne ponechala osudu s tím, že co na to řeknou Poláci.

No a Poláci v podobě sličné paní průvodčí neřekli po kontrole jízdenky kromě Dziękuję bardzo vůbec nic a tak jsem se mohl plně oddat krajině ubíhající za okny.

A protože byl restaurační vůz od ČD vypravil jsem tam a dal si svíčkovou, protože jídla v restauračáku ČD jsou prostě boží a měli tam i neméně boží jehněčí, ale to jsem si nechal na cestu zpáteční.

A tak sotva jsem pojedl, byl tu staroslavný Krakow, ale já jsem se jen ze čtvrtého perónu a toru, tedy koleje číslo tři dal dopravit do Nowego Targu, neboť se mi ráno nechtělo brzy vstávat, jak by tomu bylo, kdybych šlófoval v Krakowě.

Nu a tak jsem opět po chvíli vylezl v Nowem Targu, zajel jsem na ubytko a protože hned vedle byla polská Źabka, bylo vystaráno úplně o všechno, protože v polské Źabce, která jede od šesti ráno do jedenácti večer dostanete ke koupi nejen potraviny, ale i kávu a hot dog.

A tak jsem ráno, jen co oči otevřel, opět zašel do Źabky a vracel se s plnou taškou jídla a kávy a tak, když jsem vydal na cestu dlouhou asi sto sedmdesát kilometrů, bylo mi fajn a příjemně a byl jsem plný energie, protože hot dog z Źabky je skvělý.

Tedy jsem vyjel a na mostě byl krásný výhled na Tatry na jedné straně a na Gorce na straně druhé a na louce u řeky, u Dunajce, se páslo stádo ovcí a dojem z toho byl fantastický.

V Gorcích, tedy v Gorczański Park Narodowy jsem byl, kdy jsem vyjel až na jeho nejvyšší horu Turbacz a roztřískal jsem tam přehazku, ale to jste už určitě četli. A jestli ne, tak si to v blogu najděte a přečtěte si to, ale dnes se jede kolem Dunajce, který leží dole v údolí. A protože je to dole, je to peklo vyšlapat si cestu přes hory, které stojí v cestě. To jen abyste pochopili název článku.

Je hezká zima, teplotu odhaduji sotva na pět nad nulou a fučí odporný ledový vichr, který leze až do morku kostí, ale ta nádhera okolo. Jedu si po nádherné asfaltové cyklodroze, což je pro mne, pro pravověrného horského bikera něco jako zjevení a dívám se do tváře řeky.

Ta mne vede stále dopředu a po chvíli se přede mnou rozlévá ohromné jezero. Jmenuje se Czorsztyńskie jazioro a je tam, kde Poláci postavili do cesty Dunajci zaporu, tedy přehradu a v jeho hladině se jako v benátském jezeře zrcadlí tady Tatry, vykukující na slovenském obzoru a tady Pieniny s Gorci, které jsou okolo něj.

Cyklostezka kopíruje břeh jezera a cyklista tak má dojem, že kráčí po jeho hladině a protože je ještě před sezónou potkává jen občas někoho a má tedy všechno jen sám pro sebe. A i když ho cyklostezka občas zavede kousek od jezera tak je lemována přístřešky s toaletami, občerstveními a místy k odpočinku a to vše v takové hojnosti, jaké se u nás cyklistovi ani nesní.

Ale Mirek se zastavuje jen občas, protože má dnes dlouhou cestu, neboť to bude podle plánu okolo sto sedmi kilometrů a stovek výškových metrů a tak do sebe hodí gofry a kávu, ať to odsejpá. A taky, že ano, po projetí několika pasáží, kde má člověk dojem toho, že je na Novém Zélandu ho cesta vede až nahoru do nebe, ale je peklo ji vyjet.

A tam jsou dvě možnosti, jedna, jet po asfaltu kratší cestou a nebo si to peklo jet zase až dolů, kde čerti přikládají pod kotle s cyklistickými hříšníky a projet si tak i Prielom Dunajca.

A tak protože jsem hříšník a peklo si zasloužím, sjíždím to dolů a pak přes most na slovenskou stranu a skrze Červený Kláštor vjíždím do Prielomu. A dobře dělám, protože to je ale taková nádhera, že jí ani nemohu uvěřit.

Protože pod mýma nohama syčí a pění Dunajec, nad ním se Pieniny dotýkají nebe a turisté na raftech na mne mávají a zdvíhají vesla a tak jim taky mávám, protože euforie se mne také zmocňuje.

No a tedy nasedám a jen tajím dech a projíždím těch několik kilometrů na hraně žiletky úzké cesty, která mne drží mezi skalami a vodou na svém místě, když najednou jsem opět doma v Polsce.

Otáčím se tedy ještě za Dunajcem, který tančí své tango s nebetyčnými štíty, jako muž a žena v tančírně svůj poslední tanec a nyní mne cesta povede skrze upravené a asepticky čisté půvabné vesnice a vesničky, kdy chvílemi nevím, zda jsem ve Švýcarsku, Rakousku nebo v Americe, protože nové resorty jsou jako v Aspenu.

Zapomeňte na ušmudlané české dědiny s opadanou omítkou, tady jste v Polsku. A protože jste v Polsku je pro vás přichystána cyklistická infrastruktura o které se vám u nás nemůže ani zdát, protože je to mimo vaši představivost. A tak si bezpečně frčíte po cyklodroze zvící naší české okresky, ovšem s dokonalým povrchem a cíl se blíží.

A cílem je město Nowy Sącz, které nese českou stopu, neboť jej v roce 1292 založil český král Václav II. a tam bude Mirek dnes spát. Zabookoval si tam stometrový apartmán, jako odměnu, jeden metr čtvereční za jeden ujetý kilometr a tak do toho šlape, protože i když se již oteplilo je už unavený a taky se ozývá jeho tělo, které by rádo něco polské kuchyně.

Nu a již jsme zde, projíždím blízkým okolím a náhle se zjevují ulice a město je tady. Jsem v samotném centru všech center a ukládám můj mountain bike k odpočinku do obýváku, aby měl klid a jdu se najíst a zlý duch mne vtahuje do jednoho četných hostinců, kde si dávám steak a pivo a tělem se mi rozlévá blažená únava a radost.

A není divu, protože toho bylo téměř sto osm kilometrů a 747 výškových metrů. Ale co, stálo to za to. A ráno si skočím do Źabky, je hned za rohem. Tak se už jen vyspím a nechám tělo, aby se zregenerovalo a zase vyrazím. Kam? Jen si počkejte a nechejte se překvapit.

A aby se vám lépe čekalo, tady máte něco fotek.

A že jste byli trpěliví tak tady máte ještě film, který jsem tam natočil.

Ale teď už opravdu na kutě a jde se spát, zítra nás čeká ještě kus cesty!

Miroslav Václavek

Šumperk