Moc se neradujte, s námi nepřišlo nic dobrého, říkali ruští důstojníci v květnu 1945

Historie není jen to, co se takzvaně učí ve škole a co za komunistické diktatury sloužilo k indoktrinaci od mateřských škol. Je to i historie předávaná v rodině, která podává minulost, zase na základě toho, co člověk zažije.

A právě tahle historie je příčinou toho, že se naší země nezmocnila lež definitivně a navždy. Příběhy předávané mnohdy šeptem, aby je neslyšel soused udavač nebo komunista jsou tím, z čeho se skládá naše historická paměť a já jich vám několik předám dál.

Jak se tak blíží ony „slavné májové dny,“ tedy komunistickou propagandou hojně vytěžovaná výročí, která si komunisté pro sebe uloupili, a jak vidno, hodlají v tom mnozí pokračovat, nedá mi to, abych nevzpomněl něco válečných vzpomínek.

Zajisté, že ne mých, já mám osobní zkušenost pouze se sovětskou okupací po roce 1968, ale o vzpomínky mého otce, který byl v oné době klukem.

Vyprávěl mi, že jednou, už za války, jeli na výlet a spolu s nimi jeli i dva cizí pánové. Zajeli si někam pod Javorník a šli a šli, až najednou byli jen kousek od hranic se Slovenským štátem.

Tam se pánové rozloučili a pokračovali dál už sami. Na slovenské straně se ještě otočili a zamávali, aby po válce od jednoho z nich, přišlo psaní z Haify, tedy z Izraele, že jsou živí a zdraví, a že děkují.

Pak když přes Veselí nad Moravou v roce 1945 přecházela fronta, což byla hrůzná a krvavá lidská jatka, udělal děda v lese bunkr, kam se celá rodina i s tehdy nejmladším ročním synem, tedy mým strýcem a mým otcem všichni ukryli.

Fronta přecházela dlouho, než Veselí osvobodili rumunští vojáci. A tak jednou, v průběhu těch válečných hrůz se u vchodu do bunkru objevili dva vojáci Wehrmachtu, vojenští zbězi a prosili o záchranu života. Netřeba podotýkat, že za to by byli zastřeleni nejen oni, ale celá rodina, která je ukrývala.

Ale děda je ukryl a tak byl čas i na povídání. Jeden byl Rakušan, filmový režisér z Vídně, který se do Wehrmachtu dostal anšlusem Rakouska a druhý byl naturalizovaný Američan německé národnosti, který měl tu smůlu, že byl v září 1939 na dovolené v Německu a protože měl ještě i občanství německé, tak musel narukovat. I oni přežili.

Když pak po rumunské armádě přišla do Veselí armáda sovětská, tak ruští vyšší důstojníci, kteří měli vzdělání a inteligenci říkali: „Moc se neradujte, s námi nepřišlo nic dobrého.“

A pak děda zase pomáhal jednomu sovětskému vojákovi k tomu, aby se dostal do Rakouska a pak dál do americké zóny. Jestli se mu to povedlo to nevím. Z Ameriky od něj dopis nepřišel. Ale vždycky si představuji, že mu to vyšlo a on svůj život prožil ve svobodě a normální zemi.

A vlastně, dávno jsou všichni z tohoto povídání na pravdě Boží a dozvěděli se, jaké byly jejich další osudy a zda a jak mohli své životy naplnit. Na rozdíl od těch, kterým je tragédie druhé světové války přetrhla a vzala. Proto mějme na paměti, což vyplývá i z mých slov, že my lidé si nejsme nepřáteli. Všichni toužíme po klidném a spořádaném životě ve svobodě a míru.

To, co nás ale rozděluje, jsou ideologie. Ideologie náboženství, nacismu, fašismu, komunismu, nebo nacionalismu.

Ty nás vedou do válek, k nenávisti a do hrobů. Mějme to na paměti, protože mi všechno napovídá, že vakua zmizelé historické paměti se počínají zmocňovat noví Hitlerové, Stalinové a Mussoliniové.

Nemůžeme se ale vymlouvat, že nic nevíme, historie je nám doufám dostatečným příkladem, že nikdy více...

Miroslav Václavek

Šumperk