MCMLXXXIII

Byl rok 1983 po Kristu. Rok, který začal v sobotu. Rok, který mohl skončit 26. září 1983. S ním čas pro lidstvo. Proč se tomu tak nestalo vděčíme jedinému - lidské intuici. Ačkoliv se to nám kdo jsme zažili existenci primitivního SSSR na vlastní kůži prostřednictvím jeho okupačních jednotek zdá nemožné, SSSR provozoval počítačový varovný systém. Systém jenž měl pozemský ráj pracujících varovat při nukleárním útoku. Aby se politbyro stihlo uklidit pod zem. Začínaly první vteřiny onoho dne kdy osud nás všech ležel na rozhodnutí jednoho člověka.

Proc dat Islamske republice Iran do rukou tohle? Plukovník Stanislav Petrov byl 26.9.1983 operačním důstojníkem velícím v podzemním komplexu Serpuchov-15. Velitelské stanoviště včasné výstrahy padesát kilometrů jihozápadně od Moskvy. Satelitní systém US-KS neboli Oko měl monitorovat případný start Amerických mezikontinentálních raket. V takovém případě měl za úkol vyvolat signál o jaderném napadení SSSR a zjistit počet raket mířících na východ. Protože SSSR v té době již využíval balistické rakety, které obsahovaly několik jaderných hlavic každou s vlastním cílem, Sovětské vrchní velení správně předpokládalo, že taková zákeřná zbraň bude první na mušce. Jedinou možnou reakcí v případě útoku ze strany USA proto byl co nejrychlejší úder těmito raketami ještě před jejich zničením. Nic nebezpečnějšího by nevymyslel ani Hollywoodský scénárista.
Začal východ slunce. Svazek slunečních paprsků vnikl do Sovětského satelitu pod úhlem a zdánlivě z místa Amerických raketových základen a systém US-KS Oko jej vyhodnotil jako start Americké balistické rakety. Lidstvu začaly odměřovat jeho čas stopky. Chladná počítačová inteligence vyhodnotila tento signál jakožto akt agrese a útok na SSSR. Uběhly tři týdny od sestřelení Jihokorejského Boeingu 747 Sovětským letectvem. Snad nejméně vhodný čas pro omyl takového druhu. V operačním středisku zavládla horečná činnost a velitel Petrov byl vyrozuměn o situaci. Do toho přišlo hlášení o startu dalších čtyř Amerických střel. Svět se ocitl v rukou plukovníka Sovětské armády. Pokud by zvedl telefon s přímou linkou do Kremlu a podal hlášení o útoku na SSSR bylo by rozhodnuto. Přišel by rozkaz k okamžitému útoku na USA. Ale co když to není útok, bleskla Petrovovi myšlenka hlavou. Přece by Američani nebyli tak hloupí a nezahájili úder pouhými pěti střelami když v jejich v silech jsou jich stovky. Možná, že tou dobou i vteřiny ubíhaly rychleji než jindy. Čas k rozhodnutí byl zoufale krátký. Na jedné straně chladná logika a předpisy vlastně neumožňující vlastní přemýšlení a rozhodování. Na straně druhé miliardy lidských životů a existence života na zemi. Tak nějak se musel cítit kdysi bůh. Odkud se asi vzala ta myšlenka na omyl? Odkud přišlo vnuknutí, že každý systém se může mýlit? Kdo zadržel ruku k červenému telefonu? Je mnoho věcí mezi nebem a zemí. Právě taková věc se stala v podzemí velitelského bunkru areálu Serpuchov-15 v roce 1983. Plukovník Petrov nám dal šanci. Aniž by měl možnost celou situaci prověřit hlášením z radarů, které za obzor nevidí vyhodnotil díky své lidské intuici tento poplach jako falešný. Pokud by tohle rozhodnutí měl provést počítač je z nás dávno čmoudící několikamiliardový lidský škvarek. Následující minuty daly intuici za pravdu. Žádný Americký jaderný útok se nekonal. Plukovník Petrov nebyl později ani oficiálně pochválen ani oficiálně potrestán. Přece jenom porušil předpisy, ale i díky tomu Kremelští bossové měli čemu dál vládnout. Proto ho přeložili jinam. Později propustili do předčasného důchodu. Celou záležitost nejdříve pečlivě ututlali a později naprosto bagatelizovali. Co jiného čekat.
Je zvláštní tento svět. Ti kdo mu vládnou vlastně v těch nejdůležitějších momentech nemůžou nic ovlivnit. Ti kdo zachrání jsou zavrženi. Nám ostatním zbývá jen radovat se z každého dalšího dne, který máme.

Je na čase zahrávat si s jaderným Íránem? Co když jednou nebude pánbůh doma...