Mantra pro Tibet

„Pokusme se odhadnout, kolik lidí by zahynulo, kdyby došlo ke světové válce. Na zemi žije dvě a půl miliardy lidí. Třetina by mohla ve válce zemřít, nebo možná dokonce polovina. V nejhorším případě zahyne půlka a druhá půlka přežije. Ale zato imperialismus by byl válkou vymýcen a celý svět by byl socialistický!" Mao Ce-tung, 1957

Jeho svatost, ctrnacty dalajlama Zrůdná marxisticko-leninská teorie plodí zase jenom zrůdy. Mao Ce-tung je ztělesněním těchto zvráceností. Stačí přečíst si jeden citát od tohoto komunistického masového vraha, aby člověku došlo s čím se střetl Tibet a jeho obyvatelé.

Říká se, že neštěstí nechodí po horách ale po lidech. S tím se dá souhlasit. Ovšem v případě Tibetu platí, že chodí i po horách jako po lidech. Dnešního dne 10. března 2009 si všichni slušní lidé této planety připomínají tragédii Tibetu. Tragédii jeho obyvatel, kultury, historie a obrovského duchovního bohatství, které Tibet dal světu. Protože dnešní den je datum kdy vypuklo první povstání proti okupaci této země čínskými komunisty.

Kam šlápne noha komunisty tam očekávej jen šlápoty naplněné krví, devastaci, rozvrat, koncentrační tábory, masovou smrt a život v neustávajícím strachu. V Tibetu tomu nebylo a není jinak.

25. října 1950 se daly čínské komunistické kobylky na pochod aby jak pravil Velký předseda a kormidelník Mao „byly osvobozeny tři miliony Tibeťanů od imperialistického jha a byla upevněna národní obrana na západní hranici Číny". Což znamenalo genocidu kulturní i národní. Malá ani ne osmitisícová Tibetská armáda špatně vyzbrojená a vybavená nemohla vážněji ohrozit pochod rudých na nová území. Dne 7. listopadu 1950 tibetská vláda žádala o pomoc OSN: "Tibet prohlašuje, že není schopen vzdorovat čínské invazi. Navrhujeme přátelská jednání s čínskou vládou. Ačkoliv je jen malá naděje, že národ zasvěcený míru bude schopen ubránit se brutálním projevům lidí vycvičených k válce, věříme, že trvalou snahou OSN je zabraňovat agresi kdekoliv na světě." Další zoufalou žádost o pomoc poslala tibetská vláda dne 8. prosince 1950. Odpovědí OSN bylo mlčení. Mlčení, které trvá dodnes. Odpovědí jsou úsměvy takzvaných západních a údajně demokratických vládců vyměňované s představiteli čínského režimu na tiskových konferencích. Když jde o řeč peněz netřeba tlumočníků.

Oficiální svět mocných hodil Tibet přes palubu a naložil na ni čínský brak. Melaminové mléko, melaminová potrava pro zvířata, životu nebezpečná auta, plastiková cingrlátka, bakelitové sny, i ctihodné značky západních technologií lepené čínskými otroky stejně ubohými, jako jsou Tibeťané.

Čínský režim vyhovuje mocným. Komu je ale nebezpečný jsou lidé. Proto jakožto jeden z nich cítím, že je mojí povinností připomenout padesáti let genocidy páchané na Tibeťanech a vrátit tak zpět něco z bohatství, které mi dal tibetský buddhismus. Jestliže křesťanství mi dalo spiritualitu a kontemplaci, pak tibetský buddhismus mne osvobodil. Od mnohého. A svoboda je největší dar a hodnota. Nesmíme zapomenout.

Důsledky okupace Tibetu čínskými komunisty:

80 000 mrtvých Tibeťanů v průběhu invaze

Okolo jednoho milionu Tibeťanů zemřelo v komunistických koncentračních táborech, věznicích nebo při následném hladomoru.

120 000 Tibeťanů uprchlo za hranice aby zachránilo holý život.

Ničení kulturního a duchovního bohatství vedlo k vraždění mnichů a boření klášterů, z 6 259 klášterů v celém Tibetu zůstalo pouze 8 klášterů nezničených.

Započalo potlačování národní a kulturní identity projevující se v zákazech užívání rodné řeči, v zákazu volného pohybu a vyznávání náboženství.

Byla zavedena politika násilné sterilizace Tibetských žen a import čínských obyvatel vytěsňující původní obyvatele což vedlo k tomu, že šest milionů Tibeťanů se stalo ve vlastní zemi menšinou vedle sedmi milionů číňanů.

Během povstání jehož padesáté výročí si dnes připomínáme bylo čínskými komunisty zabito 87 000 Tibeťanů. Z toho jen ve Lhase 12 000 při útoku tanků a pěchoty.

Započala doba kdy tibetské děti byly jménem zvrhlé komunistické ideologie nuceny zabíjet vlastní rodiče, rodiče museli tleskat pověšení svých dětí a nebo uhradit náklady na střelivo jímž byli jejich nejbližší zavražděni. Po skončení popravy byla těla obětí čínskými komunisty svážena do otevřených hrobů a pozůstalí byli nuceni, aby oslavovali a tančili na mrtvých tělech. Na oslavu, neboť přece byli vymýceni nepřátelé lidu a socialistického zřízení. Desetitisíce obětí si vyžádala i kolektivizace zemědělství kdy byly vytvářeny takzvané komuny z násilně vysídlených Tibeťanů. Jakýkoliv projev odporu byl trestán smrtí. Dle čínského vzoru obvinění museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, potupeni, zbaveni lidské důstojnosti a nakonec byli usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. V tibetštině se tak objevilo nové slovo thabdzing vyjadřující stav duševního utrpení a hrůzy, se kterým byly tyto popravy spojeny. Mnohé rodiny raději podstoupily společnou sebevraždu než by podstoupily takové hrůzy vymykající se lidskému, nikoliv komunistickému chápání. Pokud se nějaká vesnice nebo klášter jevil komunistickým okupantům jakožto podezřelý z odboje stihlo ho následující. 1.června 1956 se na náboženské pouti v klášteru Lithang shromáždily davy poutníků. Na místo přeplněné lidmi zahájilo útok čínské letectvo a lidskou masu nejprve bombardovalo a poté ostřelovalo z palubních zbraní. Kdo přežil v hromadách cárů lidského masa byl postaven ke zdi a zastřelen. Opat Lithangu byl veřejně umučen k smrti a mniši z onoho kláštera byli do posledního zavražděni.

To je důvod proč si připomínat dnešní den a nezapomenout na to kým je čínský komunistický vlk jež se oděl do roucha beránčího a culí se na svět jako baculaté neviňátko. My slušní a normální lidé si dovolit ztrátu paměti nemůžeme. Už kvůli našim dětem ne. Mocní ať si lížou navzájem zadnice s vrahy a okupanty.

Já obyčejný, jen děkuji městům, která každoročně v dnešní den na památku oněch hrůz vyvěšují vlajku svobodného Tibetu a nechávám projít přes rty mantru.

Óm asatóma sadgamaja
tamasoma džotyrgamaja
mritjórma amritamgamaja

Jsem prach a v prach se obrátím.

Ale dokud budu, nezapomenu.