Kuponová piratizace Viktora Koženého Made in StB

"Největší chybou bylo nevstoupit přímo do politiky hned na začátku, kdy se tvořily strany," Viktor Kožený.

"Více takových podnikatelů!" Václav Klaus.

Viktor Kožený, odsouzený na deset let vězení a k náhradě miliardových škod, je přímo synonymem poměrů v České republice. Nic lépe nevystihuje mechanismy skryté obyčejnému smrtelníkovi za nacionalistická hesla vydávaná za pravicovou politiku, jako právě jeho postava. Když k nám Viktor přišel, byl v USA persona non grata. Jakožto usvědčený lhář a zloděj a tudíž naprosto nedůvěryhodná osoba, profesně i lidsky za velkou louží znemožněná, což se stalo státním tajemstvím střeženým v trezoru. Do matičky stověžaté ale přichází právě včas. V dubnu 1990.

Stává se poradcem agenta Státní tajné bezpečnosti Dušana Třísky, krycí jméno Dušan, jednoho z autorů a iniciátorů Kuponové privatizace, působícího na Ministerstvu financí. Tedy nemohl být blíže a lépe tomu, když se nastavují parametry a mantinely, majetkovým transferům nevídané velikosti. Z vyjádření Tomáše Ježka vysvítá mnohé:

„Tříska, to byl enfant terrible, člověk neustále provokující, šokující, nesmírně inteligentní. Tento inteligentní a energický muž je však také jedním z hlavních propagátorů „Privatizace pod zhasnutým světlem". Zejména poté, co se stal duchovním otcem RM Systému, byl jedním z těch vlivných mužů, kteří legislativní přítmí velmi energicky obhajovali".

Bez onoho „legislativního přítmí“ za nímž stojí Dušan Tříska a jeho poradce Viktor Kožený, by totiž nebylo možné legálně vytunelovat miliardy z Harvardských fondů. Tedy z poměrně efektivního nástroje jakým bezesporu Kuponová privatizace mohla být, byl vytvořen nástroj pro převedení tehdy státního majetku, do těch správných soukromých rukou bývalé komunistické smetánky, mafiánskými a zločineckými metodami.

Ono „legislativní zhasnutí“ stálo stovky miliard korun jen na sanacích bank. Hodnota vytunelovaného majetku je nedozírná. Je třeba podotknout, že se takto pakovala komunisticko-estébácká mafie. Boris Vostrý, společník Viktora Koženého a jeden z mnoha, je bývalý důstojník StB.

Zde je rovněž třeba hledat i důvod harmonie, panující mezi dosud politicky a mocensky přežívajícím reziduem oné formy porevolučního čínského kapitalismu zhmotněného v osobě Václava Klause a stalinistickými komunisty, kteří jej pravidelně volí prezidentem této země. V oné zákulisní frašce, čas od času páchané parlamentem této země.

Když pak všechno prasklo a různí šťouralové začali vynášet na světlo boží informace o zákulisí celého estébáckého privatizačního projektu, práskl Viktor Kožený i jeho společník do bot. Přičemž tehdejší politická vůle na vyšetření celého případu a potrestání viníků byla slaboučká až chabá. O to více se ale Václav Klaus projevoval jakožto stižen záhadnou ztrátou paměti. Ovšem selektivního charakteru, kdy se kamsi z jeho jindy neomylné mozkovny záhadně vytratilo jeho oslavné předprivatizační provolání na adresu Viktora Koženého, „Více takových podnikatelů, více takových Kožených!" Interpelován v parlamentu s tím totiž najednou, užívaje univerzální teorii o nepřejícné závisti, jako později v záležitosti Floridského Standy Jiří Paroubek, neměl nic společného.

„K panu Koženému nebo k této otázce bych chtěl říci asi toto. Někdo z našich občanů mu svěřil své peníze. Mohu zodpovědně říci, že jsem k tomu nikoho v této zemi nevybízel. Já jsem byl velmi překvapen, a každého občana jsem vybízel, aby se zúčastnil privatizace, sám za sebe. Kdybyste zkusil citovat má vystoupení, pane poslanče, z této doby, nenašel byste jedinou výzvu komukoliv, aby komukoliv svěřoval své peníze. Očekával jsem, že se všichni občané zúčastní kupónové privatizace jako individuální dikové a opakuji znovu, že jsem k tomu nikoho nevybízel, navíc případně k panu Koženému.

Více takových Kožených je jiná úvaha. Nevím, a nechci nyní analyzovat, jak se vše v této věci otočilo, jakým způsobem byl on dotlačen k odcházení z této země a podobně, ale myslím si, že obrovskou vinu na této změně jeho chování má česká závist, závist lidí vůči komukoliv, kdo o něco usiluje a kdo v něčem získá nějaký úspěch. Takže trivializovat tuto věc já považuji za velmi, velmi nešťastné.“ Václav Klaus, Poslanecká sněmovna ČR, čtvrtek 3. dubna 1997

 Ovšem pokud ale šlo o výrobu patřičných referencí a vývoz místního tunelářského know-how, zázračně se mu rozbřesklo. V témže roce 1997 byl již uprchlý zloděj Viktor Kožený na příkaz tehdejšího předsedy vlády Václava Klause, adorován prostřednictvím bývalého člena KSČ a spojkou mezi rudým podsvětím Jiřím Weiglem, dopisem Ázerbájdžánskému prezidentovi, kde ono Klausovo zázračné dítě (jak jím byl nazýván) bylo vyneseno na nebesa slovy, že: "Jeho zkušenost může být, podle mého názoru, přínosná pro úspěch každého privatizačního programu."

Jak to dopadlo s Ázerbájdžánským angažmá zázračného dítěte Václava Klause je známo z rubrik novin, pojednávajících o kriminálních činech. Nynější osud někdejšího defraudanta je tristní. Jeho zpronevěřené peníze mu zmrazily soudy. Občas se vyspí na tvrdé lavici bahamského kriminálu. Polovinu jeho domu mu strhl bagr. Narozeniny již neslaví vínem za desítky tisíc liber šterlinků, ale kávou ve Starbucksu a lituje. Že nevstoupil.

 Ano Viktore Kožený, měl jsi vstoupit. Chvíli do ODS a potom zase do ČSSD. A průběžně to podle volebních výsledků a opozičních smluv střídat. Teď by jsi byl třeba ctihodný kšeftař se zdravím jako MUDRath, nebo by sis užíval mořského podnebí zcela legálně se Standou Grossem, nebo Alešem Řebíčkem.

Inu všude dobře, nejlíp doma.

Ale jak pro koho.

Miroslav Václavek

Šumperk