Jen blázen by zabil Reagana

„Jedinou věcí, které se musíme bát, je strach sám.“ Ronald Reagan                                                                                                Když před třiceti lety, 30. března 1981, vytáhl psychicky nemocný John Hinckley svoji zbraň nabitou speciálním trhavým střelivem s úmyslem zabít čtyřicátého prezidenta Spojených států amerických, byl svět jen krůček od toho, aby jeho významná část nikdy neochutnala plodů ze stromu svobody.

V nemocnici po atentátu s manželkou Nancy.

Tehdejší prezident Reagan nastoupil do úřadu a hned se mu dostalo od mezinárodní mediální klaky financované KGB nejrůznějších přídomků jako: „Nejnebezpečnější osoba, co se kdy dostala do prezidentského úřadu; Hrozba pro celý lidský rod! Fašista; Nekompetentní; Zpátečník; Válečný štváč; Starý žvanil; Beznadějný kašpar; Amatér; Roztomilý tupec; Sebejistý balík; Letargický povaleč; Prakticky duševně mrtvý muž; nebo Prezident se sedmiminutovou pozorností.“

Bylo to znamení toho, že prezidentem Spojených států amerických se stala mimořádná osobnost, jejíž činy budou mít na bipolární svět, na jehož polovině panovala temnota a barbarství komunismu, dalekosáhlý dopad. Neboť právě tak jako když se nad Betlémem rozsvítila hvězda s příchodem spasitelovým, tak s příchodem Ronalda Reagana do Bílého domu započal štěkot a vytí psů, na jdoucí karavanu svobody.

Osobní charisma, skromnost a zcela obyčejné lidství absentující jakékoliv snobství nebo nadřazenost, díky němuž se choval stejně jak k hlavám států nebo k vrátnému v hotelu, mu zaručovala naprosto přirozenou a nikým a ničím nevynucovanou popularitu, která nakonec vedla k jeho dvojnásobnému zvolení prezidentem a k 70% veřejné oblibě u americké veřejnosti na konci jeho úřadu.

To jsou známky mimořádného ducha. Takového jehož vede idealismus a hodnoty svobody a demokracie jeho životní cestou k nesmrtelnosti. Jen takový člověk může pro svoji zemi vykonat mnohé velké skutky, díky nimž se stane naprosto přirozeně její součástí, aniž by mu byly stavěny pomníky jako ten na Letné, pořádána procesí na jeho oslavu, nebo aby byl po smrti vypreparován a vystavován ve skleněné rakvi.

Když byl před třiceti lety zasažen výbušnou střelou, prvním zázrakem bylo to, že střela Devastator selhala a nevybuchla. Ten druhý bylo to, že minula o vlas jeho srdce a zasáhla levou plíci. Ani při této mezní a život ohrožující situaci jej neopustil jeho smysl pro humor, neboť onen pokus o jeho zabití okomentoval v nemocnici kam ho převezli ke svojí ženě Nancy slovy: „Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“

Ani poté co ležel na operačním sále, neopomenul si jedno ze svých příslovečných zažertování, jimiž jindy odzbrojoval své politické oponenty, když prohodil k chirurgům chystajícím se k zákroku: „Doufám, že jste všichni republikáni.“ Dr. Joseph Giordano, který vedl zákrok k záchraně jeho života tak mohl pronést památnou repliku. „Dnes jsme všichni republikáni pane prezidente.“

Což byla a dodnes je pravda i v případě přítomných lékařů demokratů.

Poté co lékaři odvedli perfektní práci, mohl již 11. dubna opustit nemocnici a pustit se do práce, na jejímž konci stála více než kdy jindy silná Amerika a její více než kdy jindy bohatí občané. A na straně druhé, říše mezinárodního komunistického společenství, zhroucená pod vahou vlastní ekonomické neschopnosti a zla, po celá desetiletí udržovaná pohromadě bodáky sovětské armády a třídním terorem. Aniž by byl vystřelen jediný výstřel.

Kromě těch při atentátu.

Mnozí zajisté neopomenou vyčinit prezidentu Reaganovi jež se řídil mottem, „Není mezí, které by člověk nemohl překonat, pokud se nebude starat o to, kdo sklidí uznání“ za domácí dluh. Sami maje makroekonomicky holou zadnici a holé zadnice svých spoluobčanů vytvářejíce.

Dovolím si na toto téma jednu Reaganovsky laděnou poznámku.

Některá země má bohaté občany a nevyrovnaný rozpočet. Ty jiné mají chudé občany a rozpočet rozkradený. Hádejte co je pro občana lepší?

Někdy dělí svět od světla a tmy pouhé milimetry. Milimetry, které leží mezi životem a smrtí. Ostatně o tom se svět přesvědčil o něco později téhož roku, kdy stejný zázrak zachránil život papeže Jana Pavla druhého.

Dnes se díky těmto zázrakům můžeme těšit ze svobodného života.

Stačí jen přijmout ten milimetrový Boží dar s nekonečným obsahem.

Miroslav Václavek

Šumperk