Je na čase vstoupit do téže řeky

Příští rok tomu bude sedmdesát let. Významné výročí neméně významné události. Výročí takřka jednoho z mála rozumných kroků české politické reprezentace od počátku vzniku české samostatnosti na Rakousku-Uhersku. Což byl mimochodem krok mimořádně špatným směrem, krok vedoucí téměř k zániku Evropy, krok který se po dvou světových válkách a kataklyzmatech nacismu a komunismu snaží pracně  Evropská unie jakýmsi složitým způsobem uvést v původní stav věcí. Letos tomu bude 20.10.2007 69 let ode dne kdy česká vláda zakázala činnost Komunistické strany v českých zemích. Ecce – ONO TO JDE! Zkusme se nyní zasnít, pominout všechnu brutální postprotektorátněbolševickou realitu v níž doposud jsme a řekněme si – co kdyby ten zákaz vydržel až do dnešních dnů? A ten důstojník na fotce v rajtkách střílející vězně do týla je komunista - sledujete práci Leninova učedníka.

         Odpověď je takřka až omamná. Alois Grebeníček by do konce života zůstal ožralou a kantýnským kdesi na Jižní Moravě. Jeho syn by jakožto předseda zločinné sekty nevykazoval obklopen komunistickými lidojedy slušné lidi a rovněž jeho otec by nevyrážel lidem zuby a nepřikládal jim elektrody na genitálie jak tomu činil pověřen třídní nenávistí a vyzbrojen patologickou láskou k jasným zítřkům. Paní doktorka Horáková by nebyla pomalu zvěrsky mučena až k udušení způsobem popravy protihitlerovských (ironií osudu byla Adolfem Hitlerem omilostněna a trest smrti nebyl nacisty vykonán) atentátníků jako dobytek a paní prokurátorka z lidové akademie práv jež se při její popravě nahlas smála by dnes dožívala jakožto herečka čtvrté kategorie. Nebylo by u nás komunistickými bestiemi popraveno 234 nevinných občanů. Nebylo by 374 lidí zastřeleno rudými esesáky - pohraničníky na západní hranici jenom proto, že nechtěli žít pod Damoklovým mečem srpu, kladiva a rudé hvězdy. 188 občanů by nezahynulo na hranicích v ostnatém drátu napuštěném elektřinou jakožto drát v Osvětimi, nebyly by tamtéž položeny nášlapné miny a 600 občanů by nebylo umláceno pařátem estébáka při výsleších. 1 800 občanů by nezmizelo. Nebylo by upracováno k smrti hladem, vyčerpáním a nemocemi v komunistických vyhlazovacích koncentrácích 9 000 - 10 000 lidí. 240 000 obyvatel tohoto státu by nebylo odsouzeno z politických důvodů k trestům odnětí svobody a doživotnímu živoření na periferii zvrácené rudé civilizace. Nebylo by 300 000 lidí persekuováno v zaměstnání a ve studiu. A zároveň by tuto zemi nemuselo opustit 244 000 uprchlíků aby začínali své přetržené životy opět od začátku kvůli zločinné barbarské ideologii a satanskému učení jakéhosi Uljanova. Jak krásně se vyjádřil o jejich navždy platném volebním programu již bolševický plátek Krasnaja gazeta: "Bez slitování budeme po stovkách pobíjet své nepřátele, nikoho nebudeme šetřit. Ať jsou jich tisíce, všichni se utopí ve vlastní krvi. Za krev Lenina, Urického, Zinovjeva a Volodarského ať teče povodeň buržoazní krve! Tolik, kolik bude možné!"
(Krasnaja Gazeta, 1. září 1918?)

Není nejvyšší čas dát si příští rok k sedmdesátinám tohoto výročí ten nekrásnější dárek pro tuto zemi a konečně ty rudé gangstery postavit mimo zákon jakožto veřejného nepřítele lidstva číslo jedna? Není nad to když sen se stane skutečností. Z jednoho zlého by jsme se takto konečně probudili. Nedejme nočním můrám z Krasnych Gazet další šanci!