Jan Zajíc - zemřel pro život a naši svobodu

„Dne 19.ledna jsem se asi ve tři hodiny ráno probudil a někdo se hrabal ve skříni. Myslel jsem, že to jsou moji spolubydlící jak se vracejí z plesu. Až když jsem se rozkoukal uviděl jsem, že to jsou tři vojáci v uniformách tankistů. Vyběhl jsem za nimi na chodbu, ale měli náskok a první měl v ruce nůž či dýku. Vzbudil jsem vychovatele, a ten dal zavolat VB. Pak jsem zjistil krádež 85 korun."

Jan Zajic *3.7.1950 +25.2.1969 Tak zaznamenal Jan Zajíc své osobní setkání se sovětskými okupanty v Šumperku kde studoval na škole stojící vedle jejich kasáren, z nichž se ozývaly přihlouplé popěvky východního vkusu doprovázené garmóškami i opilecké chvástání plné výsměchu a arogance. Loupeže, znásilnění, krádeže, vraždy. Jako když sovětský zběh Jurij Komonov umlátil kladivem matku a dvě děti v Křelově. Tak se chovali údajní východní bratři, které si na svůj lid pozvala Komunistická strana Československa aby jí internacionálně pomohli.

Opičí ksichty z chlastu odulých sovětských bolševiků s pogony na ramenou velkopansky se roztahující v ulicích okupované země. Drzé rypáky primitivů ze stepí jejichž jedinou kulturou je násilí, vydávané za tváře osvoboditelů zarámované pod obří tatrmanské čepice sovětských důstojníků. Rozstřílené domy. Ještě nezaschlá hlína na hrobech těch, které postříleli. Zápach spálené nafty a nekonečné kolony brutálních okupantů jezdících odnikud nikam a demonstrujících tak svoji moc.

Beznaděj by se dala krájet. Někdo uprchl. Někdo se utopil doma ve své samotě, někdo v chlastu, někdo ve zbabělosti. Strach pohltil komunistické Československo a jeho obyvatele do své tlamy. Slunce zapadlo a nezdálo se, že ještě někdy vyjde. Začala doba rozkladu produkující aparátčíky z restaurací a jídelen i frekventanty prognostických ústavů při Ústředním výboru Komunistické strany Československa, miliony jejích členů kolaborantů a desetitisíce udavačů.

Vzpomenout znamená ponořit se do hluboké stoky v níž s proudem plavou vypasení potkani v šedi aparátnických obleků z dederonu a spokojené špinavé krysy v milicionářském kožíšku.

Vítejte v Protektorátu Чехословацкая Социалистическая Республика.

A přesto. I v té nejhlubší temnotě se rozblikaly plamínky naděje osvětlující poselství svobody.

Je tomu dnes čtyřicet let kdy se mladý student Jan Zajíc k nevydržení toužící po životě v normální svobodné zemi a k zoufalství zostuzený tím jak v hanbě zaživa hnili jeho spoluobčané a k smrti se stydící za místní kolaboranty stal světlonošem. Jan číslo dvě. Za cenu strašlivé bolesti a oběti nejvyšší. Za cenu svého mladého života. Rozumím mu. Ta doba byla strašlivá. Zbabělost a odevzdání se většiny garnituře normalizačních zločinců, výměnou za televizní estrády a život ve všudypřítomné a vše prostupující lži rovněž.

Bylo 25.2.1969, výročí takzvaného vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí když se student Šumperské průmyslovky Jan Zajíc potřel pastou na parkety, polil se ředidlem, napil se žíraviny a zažehl se. V průjezdu domu číslo 39 na Václavském náměstí. Když se již hořící snažil vyběhnout ven, byl zatlačen bdělým příslušníkem Veřejné bezpečnosti zpět do průchodu, kde stranou lidských očí zemřel rozpažený opřen o zeď. Na zdi zůstal otisknut kříž, který jeho hořící tělo vypálilo do omítky. A všem slušným lidem do paměti.

„Kéž by jeho ideály se staly skutečností! Kéž by naše drahá vlast jeho obětí ožila! Obáváme se, že plaménky vašich čistých mladých srdcí budou slabé v těchto temnotách." To psala paní Zajícová, matka Jana Zajíce, jeho spolužákům ze Šumperské průmyslovky ve svém dopise v oněch ponurých dobách po jeho činu. Ale i přesto, že jen za vyslovení jeho jména se trestalo vyhazovem z práce, ze školy, nebo celoživotním pronásledováním Státní bezpečností nepodařilo se vládnoucím komunistickým zločincům jeho čin utajit a vymýtit ho z paměti lidí. Když hoří čisté srdce jeho plamen nikdy nezhasne. Osvětlil i moji cestu. I moji mysl.

Kolik té nejhlubší a průzračné moudrosti se skrývá v poselství osmnáctiletého kluka před maturitou, kterým promlouvá k lidem. Vzít si jen část z ní a řídit se jí znamená, že budu dobrým člověkem jež rozeznává dobré a špatné. Nebo se budu o to alespoň snažit a nebudu sloužit zlu.

„Pamatujte, když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik. Nemáme se čeho bát - jedině smrti. Ale smrt není zlá, strašné je jenom umírání. A toto je pomalé umírání naší národní svobody! STÁVKUJTE, BOJUJTE! KDO NEBOJUJE NEVÍTĚZÍ! Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI!!! Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!!!"

Báseň, kterou napsal Jan Zajíc den před svojí obětí, kterou chtěl vyburcovat národ k boji za svobodu si nechávám na závěr. Měla by se vylepit na všechny billboardy co jich tato země má. A právě dnes. Tvé světlo stále hoří Jane, nezemřel jsi nadarmo. Už ne bolestí a obětí, ale světlem čistého srdce. Amen.

Slyším vaši zbabělost
Křičí na polích
Řve ve městech
Skuhrá na rozcestích
Jektá strachem ze smrti
A necítí, že smrt upozorňuje a vábí
Bije z věží kostelů
Umíráček národů a zemí
Ve jménu života vašeho
Hořím

Jan

Miroslav Václavek
Šumperk