Je taková jedna hospoda ve stínu paneláků. Vlastně jako na mýtince, kde se okolo tyčí neproniknutelné hvozdy z betonu a plastových oken a kam dopadá sluneční světlo jen jednou za rok.
A to přesně v 15.35, ale den ten po mně nechtějte. To by si potom člověk musel pamatovat opravdu každou hovadinu a neměl by pak čas na důležité věci. Ale včera kteréhosi roku se to stalo a slunce, které prošlo oroseným půllitrem právě načepovaného piva, propálilo díru do jiného časoprostoru, jako žváro do ubrusu a my se propadli zpět.
Tedy to samozřejmě kecám, ale v té naší vietnamské čtverce, která je poslední oázou naší dávné a zanikající sudetské kultury jsme si prostě, jak je u nás dávným zvykem, vykládali své bohatýrské příběhy z dob bolševika a nikdo přitom ani nedutá, protože kdyby dutal tak ho pošleme tam, kam slunce nezasvítí ani jednou za rok a vyvoláváme duchy příslušníků VB a tak.
A tak se stalo, že Jaroušek, veterán studené války a zasloužilá mánička nám vykládal, že měl kotoučák. No víte, co je to snad kotoučák, ne? Vy to nevíte? No to musíte být asi hodně mladí a vyrostlí na empétrojkách, že nevíte to, že kdysi za bolševika světu vládl kotoučák. Gramec a fošny, tedy gramofonové desky ty měly taky svůj zvuk, ale na magnetofonové cívky se vlezly hodiny fošen, tedy desek a hrálo to stereo a parádně a byly tam dvě stopy, mezi kterými se dalo přepínat, takže to byly terabajty Black Sabbath, Led Zeppelin, Franka Zappy, Rush a jiného řinčivého rocku a blues a jazzu, takže se člověk krásně odpoutal od toho bolševického zmaru a bylo mu blaze.
A tak i Jaroušek měl svůj magneťák kotoučák, protože bacha, později přišly i magneťáky kazeťáky, ale s těmi chodili po městě vidláci a pouštěli si z nich disko a měl na nich nejen tuhle rockovou smetánku, ale i Plastiky. A ten, kdo měl Plastiky byl něco jako pánbůh, tedy někdo, kdo v hospodě usedl na čestné místo, zakvedlal hlavou, aby se mu háro rozložilo po zádech, pak si zapálil startku, mocně potáhl, rozhlédl se kolem po těch obyčejných nýmandech, kteří Plastiky nemají, vyfoukl dým a napil se piva a pak naslouchal škemrání, že mi je taky nahraješ a dělal, že neslyší. Protože Plastici, to bylo nejvíc, co člověk mohl mít. Ještě víc než jet do Budapešti na Gabriela nebo na Sabbathy.
A tak Jarouškův otec, ajznboňák, který pracoval na dráze a který si zase nahrával své magnetofonové kotouče dechovkou a jel v Moravance, Valdaufince a Pepíčkovi Zímovi jednoho odpoledne vzal rodinný kotoučák a pásky a jel dělat dechovkářského dýdžeje kolektivu kteréhosi nádraží u nás v Sudetech a když byla zábava plném proudu tak magneťák zapnul, založil do něj pásek a tance chtivé páry se již počaly párovat a čekaly na parketu na první takty Mistříňanky, když tu se z útrob magneťáku ozvalo chrastění jakési nekvalitní kopie a sálem se rozlilo temné: „Koupil jsem si francovku, dal jsem za ní třicet korun, a hned jí voskusím jestli je lepší než rum, půl procenta mentolu, krkám nahoru dolů, sedmdesát procent lihu skládá na mě svojí tíhu, koupil jsem si francovku, byla silnější než rum, už mi tim pitím měkne rozum!“
Jarouškův otec vstal od stolu a jako v mrákotách vypnul kotoučák a páry stojící si vzájemně na nohou počaly pokřikovat: Ty Fanóšu (ono hodně připrchlíků do Sudet připrchlo z Hané, ale my, kteří jsme rození Sudeťáci už hovoříme spisovnou češtinou protkanou germanismy, romalismy, moravismy a rumunismy), co to tam póštiš, šak se na to nedá tancovat, že Mařo?“
A Fanóš, Jarouškův tata (to je moravismus) mlčky odmontoval nesprávný kotouč z magneťáku a prohlíží si ho, no ja (taky moravismus), vzal jsem ten Jaróšův a omlouval se kolektivu, že to je kluka, že to só ty moderni pisničky, kterym nikdo nerozumi a svůj, že nechal na skříni v obyváku.
„Te Jaróšo,“ ptal se potom Jarouška doma, „co to poslócháš, dófám, že to nésó ty plastici?“
„Ježíši táto, tobě se to líbí?“ otázal se svého konzervativního otce užaslý Jaroušek.
„No mě tě to belo hned divny, jak sem to pustil tak se mě náčelník ptal, ty Fanóšu, enom aby to nebyli ti plastici, šak ten tvůj kluk je hašišák, radš to vypni, ať nemáme průser, sténě sa na to nedá tancovat, tož sem to vypl a bylo,“ vysvětlil své setkání s Plastiky Jarouškův táta.
Jaroušek se jen bezmocně chytil za své háro, které mu sahalo až na prdel a za které byl mnohokrát perlustrován jak příslušníky VB tak i jejich pomocníky, ač jej u nich na vesnici znali odmala a zesinal při představě výslechu na StB.
„Neboj, sem im řekl, že to je z teho seriála hříšní lidé, z dílu o jedové chýši,“ uzavřel plastikové extempore (to byla taky skvělá a neméně pronásledovaná kapela jako Plastici) Jarouškův otec a šel dat králíkom.
„A tu moju dechovku sem si polepil štítkama, aby sa to nepletlo,“ dodal z dvorku.
No a o tom, jak to bylo, když se ve večerních hodinách cestou z hospody poščí služebna VB s deskou Franka Zappy pod paží zase příště mešúrs, musíte počkat na ten správný den a správnou hodinu, kdy slunce propálí díru skrze půllitr v naší vietnamské čtverce, kde spí čas a kde esenbáci o půlnoci kontrolují občanky!
Miroslav Václavek
Šumperk
