Jak se Cyrilovi s Metodějem málem podařilo civilizovat Čechy

 "Slovanské národy zaujímají na zemi větší prostor než v dějinách, kromě jiného i proto, že žily na územích Římanům vzdálenějších. Vzdor událostem tu i tam zaznamenaným, nevrhali se Slované do válek a dobrodružství jako Němci. Spíše postupovali tiše za nimi a osídlovali uprázdněná místa a země, až se nakonec stali držiteli rozsáhlého pruhu země sahajícího od Donu k Labi, od Baltického moře až k Jaderskému moři. Ještě nikdy neosídlil v Evropě jeden národ oblast rozsáhlejší. Po všem tom plenění předchozími procházejícími národy byla jejich nehlučná pilná přítomnost pro tyto země blahodárná. Pečovali s láskou o zemědělství, o četná stáda a obilí a také všelijaká domácí řemesla a s produkty své země a píle provozovali všude užitečný obchod. Věnovali se hornictví, uměli tavit a slévat kovy, těžili sůl, tkali plátno, vařili medovinu, pěstovali ovocné stromy a vedli svérázný život naplněný veselím a hudbou. Byli dobromyslní, v pohostinnosti až marnotratní, milovali volný venkovský život. Ale byli poddajní a poslušní, loupení a plenění jim bylo proti mysli. To všechno jim nepomáhalo proti útlaku, ba spíše k němu přispívalo. Poněvadž se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli bojechtivá dědičná knížata a raději se uvolovali platit daně, jen když mohli v klidu obývat svou zemi, mnohé národy, většinou však německého původu, se na nich krutě prohřešily. A to často pod průhlednou záminkou šíření křesťanství. Pro "hrdinné" Franky bylo jistě mnohem pohodlnější zotročit pilný národ pěstující zemědělství a obchod, než aby se sami těmto dovednostem naučili. Můžeme se divit, že se měkká povaha tohoto lidu - i když mu v plamenném odporu nechybělo na statečnosti, zvrhla po staletí proher a nejtrpčího hněvu na křesťanské pány a uchvatitele v otrockou liknavost, úskočnou a krutou? Ale kolo neustále se měnícího osudu se nezadržitelně otáčí. A poněvadž tyto národy obývají v Evropě většinu území, bude muset evropská politika zanechat válkychtivosti a víc podporovat tichou píli a pokojné vzájemné styky. A vy, tak hluboko kleslé, pilné a nešťastné národy, tak konečně procitnete z dlouhé dřímoty, zbavíte se otrockých pout a budete užívat svých krásných končin od Jadranu až po Karpaty, od Donu až k Labi, jako svého národního kmenového vlastnictví." Johann Gottfried Herder (1744-1803) 

Tohle jste nám bratři před tisícem a jedno sto padesáti lety nepřinesli, tak proč to máme?

S nastávajícím výročím příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje z Byzance, opět vyvstávají do popředí dějiny, které si se železnou pravidelností v naší zemi pro sebe uzurpuje úzká skupinka vyvolených, která s menší či větší úspěšností právě vládne a dle svých potřeb historii interpretuje masám. Neboť z toho něco vyplývá, z čehož tyto osoby poté odvozují své právo na onu moc. 

I když by se slušelo říci, že spíše dezinterpretuje, protože i pokud by se moc omezila na pouhá historická sdělení, která by neobsahovala tradiční lži, povstaly by milionům z té pravdy všechny vlasy na hlavě a všechno co do nich bylo erárem ve školních lavicích za drahé peníze napumpováno, by tak přišlo vniveč.

Je ironií, že jeden z tvůrců slovanského mýtu o mírumilovných Slovanech a krvelačných Germánech je německý filosof a spisovatel Herder, z něhož jsem si dovolil citovat v úvodu a Alois Jirásek včetně národních obrozenců počínaje a Milošem Zemanem konče, mu tak mohou poděkovat za svoji slávu i moc, přičemž je velmi důležité poznamenat, že vznik národnostní animozity, kterou později rozvinuli k dnešní dokonalosti nacionalisté, ovšem nemá oporu v historií samé a je umělým výtvorem lidské mysli.

Pokud pohlédneme do skutečné historie, tak se navždy rozplynou luzné obrazy Mikoláše Aleše o mírumilovných jezdcích na koních s copánky a la Asterix a Obelix a dozvíme se, že první Slované se zjevili po boku Avarů, jako součást loupeživých tlup tohoto národa sužujícího tehdejší civilizaci, přičemž ani námořní loupežnictví provozované s dnešními Albánci jim nebylo proti srsti.

Do tehdejšího světa tak plynuly zprávy o krutých, lstivých a věrolomných Slovanech, jejichž móda spočívala v zálibě odívání se do zvířecích kožešin, obětování lidských obětí jejich bohům, žijících v mnohoženství a neznajících ani obchod, ani řemesla.

Proto jsou naše vlastní dějiny odkázány na záznamy především byzantských historiků, protože "holubičí Slované" té doby neměli ani kulturu, ani civilizaci, ani písmo, kterým by své dějiny zaznamenávali a můžeme je tedy nazvat barbary.  

A tak kdyby nám byzantský historik Theofylaktos nezanechal své dílo nazvané Světové dějiny, pak bychom ani nevěděli, že “Slované vytáhli na válečnou výpravu a obsadili velkou část římské země až k takzvaným dlouhým hradbám. Řítili se v těsném šiku, sevřeně se vrhali na vše, co viděli, způsobili strašné prolévání krve.  Tenkrát dostal Komentiolos hodnost prefekta, vytáhl do Thrákie a Slovany zahnal. Přišel i k řece Erginias, zaútočil nečekaně s velkou silou na Slovany a mnoho jich pobil. Císař ho za to okamžitě jmenoval stratégem, poslal ho znova do pole a udělil mu čestnou velitelskou hodnost zvanou praesens.“

Nebo že „Mají jednoho boha, tvůrce blesku, které ho považují za jediného pána všech věcí, přinášejí mu oběti býků a konají jiné posvátné obřady. Osud neznají a ani ve všeobecnosti neuznávají, že by měl ve vztahu k člověku nějakou moc. Ale když jim někdy hrozí smrt nebo nemoc, anebo se ve válce dostanou do nebezpečí, slibují, že jak z něho vyváznou, že budou obětovat bohu oběť za svůj život.  Do války jdou proti nepřátelům pěšky se štíty a kopími v rukou, brnění si nikdy neoblékají, někteří nemají ani košile, ani pláště, někteří mají jen kalhoty podpásané širokým pásem na bedrech a takto ustrojeni jdou proti nepříteli. Všichni mají jeden společný jazyk, neumělý, barbarský.“

A nejenom to, tehdejší záznamy hovoří i o tom, že například v roce 550 po vítězném boji a útěku byzantských vojsk, zajali Slované vůdce Azhada, živého ho hodili do hořícího ohně, když mu předtím z kůže na zádech vyřezali řemeny. Jindy titéž naši předci vtrhli do Trácie a Ilyrie aby tam zabíjeli všechny živé, kteří jim přišli do cesty, avšak nikoli mečem a kopím nebo jiným obvyklým způsobem, ale naráželi lidi na kůly nebo je uvazovali mezi čtyři kůly a utloukali je kyji nebo palicemi. Také obyvatele vesnic a měst zavírali do domu a potom je upalovali.

Ano, takto nás údajné Slovany, údajné proto, že geneticky jsme jimi pouze z poloviny, viděl a vnímal tehdejší civilizovaný svět a moc tomu nebude chybět, aby nás tak počal vnímat i pokud o přítomnost jde, ale to bychom odbočovali od tématu a proto se k němu vraťme zpět.

Neboť tématem je oslavovaný příchod Cyrila a Metoděje na Moravu roku 863.

Příchod obou misionářů nelze vnímat pouze jako počátek křesťanství, protože již předtím byli slovanské barbarské kmeny v kontaktu s národy, které civilizaci přijaly, tedy s Franky, ale je nutno na něj pohlédnout jako na významný kulturní a duchovní impuls, který můžeme považovat za první záblesk něčeho o čem je možno hovořit jako o státní existenci.

Vysoce vzdělaný Metoděj i Cyril, oba s univerzitním vzděláním měli celou řadu zkušeností jak s univerzitním prostředí, tak v práci misijní a když je zastihlo pozvání přinést světlo na Velkou Moravu, byli oba dokonale připraveni.

A protože byli na rozdíl od dnešních nevědomých mas, které sice číst umí, ale k ničemu jim to není, vybaveni dobrými znalostmi o zemi do níž budou vysláni a tudíž věděli, že do ní ještě nedorazilo písmo, vytvořili ještě před odjezdem do ní Hlaholici, jak se nazývalo.

Hlaholice dostála svému jménu a dodnes naplňuje jazykovědce údivem, jak dokonale dokázala zachytit všechny tóny a zvukové odstíny tehdejší slovanské řeči.

Po příchodu začala oběma bratřím perná práce.

I když v zemi již stály díky franckému vlivu kostely a navenek se křesťanské zvyky udržovaly, pak pod povrchem vládlo hluboké zaostávání za okolní civilizací, neboť se lid držel svých barbarských tradicí.

Jako první tedy Konstatin sepsal Občanský zákoník – Zakon sudnyj ljudem, který dal vůbec poprvé právo nad právo silnějšího a položil tak základy společnosti, v níž dnes žijeme.

Poté spolu oba bratři přeložili Bibli, přičemž jejich vzdělání i v oblasti teologické bylo důvodem toho, proč překlad byl dokonalý a ani v těch nejsložitějších obsazích a poselstvích, se nic takříkajíc v překladu neztratilo.

Rovněž přeložili i celou liturgii doposud prováděnou v latině, aby tak tehdejší člověk mohl naslouchat službě Bohu.

Když byli poté, co dokončili svoji práci oba bratři povoláni do Říma, vysvětlili své pohnutky papeži Hadriánovi II. a slovanská liturgie, tak byla církví a papežskou bulou Gloria in excelsis Deo v roce 869 přijata a schválena.

Že byl Metoděj poté Svatoplukem zajat a vydán nepřátelům je jaksi jen očekávatelné.

Nakonec byl po dvou a půl leté internaci v klášteře ve Švábsku na papežův zásah propuštěn a navrátil se na Moravu, kde stal arcibiskupem moravským a pokračoval ve své práci s níž byl na Moravu vyslán, aby tam dubnu roku 885 zemřel.

Konstantin po obhájení svého poslání v Římě v roce 869 onemocní, pravděpodobně na tuberkulózu plic a krátce po svém vstupu do kláštera tam umírá.

Za vlády knížete Svatopluka, byli poté žáci obou věrozvěstů civilizace prodáni do otroctví a země byť již s písmem a kulturou, se opět ponořila do temnot a rozkladu, z nějž se tu a tam méně, či více úspěšně – pokud byla součástí Rakouska-Uherska, nebo nyní EU – vynořuje ke světlu, či zapadá do bahna.

Bude se tomu dít tak dlouho, než přijmeme civilizaci se vším, co obsahuje.

Tedy nejenom s jejími požitky jako je svoboda, právo a blahobyt, ale i s odpovědností jednotlivce, neboť jenom z něj se skládá celá společnost.

A dokud společnost nepochopí, že krást je zločin, že zákony jsou od toho, aby se dodržovaly, že se nepřechází na červenou, ani když není v dohledu ani jedno auto, nebo že za ty, kteří vládnou si můžeme sami, nebude dílo obou velkých mužů dokončeno.

Myslím, že by si to docela zasloužili.

A my ještě více.

Miroslav Václavek

Šumperk