"Až bude České zemi nejhůře, povstane svatý Václav s blanickými rytíři, kůň svatého Václava na mostě vykopne Bruncvíkův meč. Svatý Václav ho uchopí, zatočí s ním nad hlavou a s jeho pomocí useká hlavy všem nepřátelům české země."
To nám tvrdí jedna z českých bájí a pověstí a je to sice hezká báje a ještě hezčí pohádka, ale my jsme lidé moderní, že, podobným pověrám nevěříme a tak se jí podíváme na zoubek.
Historie je v naší zemi skládající se z Čech, Moravy a Slezska plná kotrmelců, různých zvratů a bůhvíčeho všeho ještě, ale nejvíce je plná různých báchorek vtloukaných do hlav domorodé populaci tak dlouho, až je tato považuje za dějiny.
A tak je ještě dnes možno spatřit obrazy Mikoláše Alše, na nichž modelové s vypracovaným svalstvem a afro copy spletenými až na záda bloumají luznou krajinou, pijí mléko, pojídají strdí a ukusují med a mají to být prý naši předci.
I když poslední antropologické výzkumy nám prokazují, že naše historie začíná vpádem loupeživých kmenů, které se na našem území živily drancováním a už u nás nakonec i zůstaly. Tedy žádní bájní Slované, ale pravěká populace namíchaná dle okolních území s Bavory, Moravany či Poláky.
Ale pojďme dál, protože tohle je pravěk a genetický úsvit, z něhož jsme namícháni, ale je důležité vědět, že se Slovany máme společnou pouze řeč, protože jsme již po staletí více či méně oficiální součástí Svaté říše římské národa německého. Díky Bohu.
No a z tohoto, pro mnohé osoby dosud žijící v bludu národovectví a panslovanství, což bylo u nás od samého prvopočátku financováno Kremlem, dosud neznámého faktu, vyplývá ještě další, mnohem neméně nepříjemný fakt, kterým je historie spojená s existencí lva ve státním znaku.
Neboť jedna z pohádek, kterou si populace převzala za svou, coby národní dějiny nám hovoří o bájném knížeti Bruncvíkovi, který vládl zemi české a šel po celé roky, až do dalekých a neznámých krajů, kde svedl líté bitvy s obludami a bájnými zvířaty a za pomoc lvu bojujícímu se saní se mu dostalo jeho přízně a tento s ním šel všude kam se Bruncvík hnul.
Že se pohnul až do Prahy je nabíledni, přičemž je nutno zmínit, že na cestách přišel nějakým způsobem k dceři jednoho proradného krále jménem Afrika, která mu darovala kouzelný meč (ten zmíněný v počátku článku) a až se vrátil tak nechal namalovat lva do svého erbu.
Což je sice opravdu hezké a dobře se to čte, ale historie nezná fantasy dějiny a tak se jich nesmíme držet ani my. O to víc spíše, že Bruncvík ve skutečnosti nebyl Bruncvík, ale saský a bavorský vévoda Jindřich Lev z Brunšviku (německy Braunschweig, dolnoněmecky Brunswiek), který se ke lvu dostal na svých poutnických cestách.
Přičemž je ona pověst zmíněna již v Písni o Nibelunzích což je německý středověký hrdinský epos a motivem oné cesty byla pouť do Svaté země, kterou ve středověku poutníci často vykonávali, a do naší země se dostala multikulturní výměnou, přičemž jsme si Jindřicha Lva adoptovali za svého. I s jeho lvem.
Tedy se vzhledem k územnímu výskytu onoho živočišného druhu na malém i velkém státním znaku České republiky nachází Lev perský, Panthera leo persica a my tak na státním znaku nevědomky oslavujeme multikulturalitu, hluboké staleté spříznění s Němci a asijskou faunu v jednom.
Takže nikoliv český lev na prsou, ale íránský lev pustinný importovaný německým vévodou do Evropy je to, co žene fanoušky k poskakování a co pumpuje krev do žil „vlastencům“ s holými lebkami ukazujícími jak vysoko skáče jejich pes. Že je to směšné? Je.
Víte on je každý nacionalismus totiž jen stejně tou největší hloupostí a v našem případě je to tedy hloupostí obzvláště pikantní a u člověka to vyvolává opravdu upřímný smích.
Svět je prostě malej milánkové, ale je krásnej a barevnej, jen se z něj začít těšit. Tak hezký, multikulturní, sluníčkový a barevný den přeji a při pohledu na náš státní znak si uvědomte jediné, že nic lépe nedokazuje, že nejsme jakousi ubrečenou izolovanou entitou, která si vymyslela, že jí pořád někdo ubližuje, ale že jsme součástí jednoho nedělitelného světa než právě on sám.
Miroslav Václavek
Šumperk
