Jak jsem Putinovi na ruské hranici ukázal fakáč

Když jsem byl ještě malý kluk a chodil jsem za Husáka na základku, ptali se tam jednou dětí, čím by chtěly být. Některé chtěly být kosmonauty, jako Remek.

A jiné řekly zase, že chtějí být popeláři nebo příslušníci VB. Mezi čímž není vlastně rozdíl, neboť šlo o projekci komunistické indoktrinace do jejich hlav.

A tak jen já jsem odpověděl, že chci být buď cestovatel, po vzoru Hanzelky se Zikmundem, nebo spisovatel, čemuž se třída v čele se soudružkou učitelkou smály. Protože se v oněch dobách komunistické diktatury cestovat nedalo a kdo psal knížky, tak dělal ze sebe prodejnou ženštinu. Neboť musel být pro stranu spolehlivý a to já jsem nebyl od dětství.

Ale letos tomu bude třicet pět let, kdy se komunistická diktatura rozpadla a má slova, tehdy prorocká se začala naplňovat. Já osobně svobodu cestování považuji za jednu z nejdůležitějších a užívám si jí jaksepatří.

Vždyť jen považte, když to vezmu po řadě, od jara do podzimu jsem projel v Maďarsku Duna Ipoly Nemzeti Park, na obou stranách Dunaje, pak v Polsku Gorczanski Park Narodowy, kde jsem vyjel na Turbacz. Pak jsem si projel údolí Wachau v Rakousku kolem Dunaje a taky jsem si prolítl severní Sardinii a tamní hory včetně dobytí vrcholu Monte Limbara. A aby toho nebylo málo, zajel jsem si ještě v říjnu do Polska na pobřeží Baltu.

Musím se přiznat, že Polsko miluji a že jsem tam doma, nejenom proto, že polsky umím líp jak česky, ale také proto, že můj prastrýc, plukovník polské armády, za Polsko prolil svou krev.

Tedy sbalit se na pár dní a pak vyrazit na kolo na sever, je pro mne zcela přirozené, zvláště, když vím, jaké krásy mne tam čekají. Protože to se nalodíte na palubu vlaku Sobieski, který jede z Vídně až do Gdyně a když si dáte v polském restauračáku něco polského a vypijete kávu, už vystupujete, jako já na Malborku.

A z tam odsud už vás zavezou polští přátelé až k moři, kde se ubytujete pár metrů od moře a můžete začít. Jen co se ráno probudíte tak si dáte nějakou krásnou trasu kolem moře nebo vnitrozemím a pořád se budete mít na co dívat. A protože je to na hranici Mordoru jen kousek, nasednete na kolo a vyrazíte tam. A když tři sta metrů od Ruska pošlete tomu šmejdovi do Kremlu vřelý pozdrav vztyčeného prostředníku, náramně se vám uleví.

Je to opravdu terapie k nezaplacení a vy, krásně uvolnění a ve skvělé náladě se vracíte zpět a vesele si prozpěvujete i když slunce už pomalu zapadá a stíny se dlouží a nad krajinou krouží podivnej pták, nebo mrak, jak zpíval Wabi.

A na druhý den si projedete Źulawy, jak se jmenuje ten kraj s depresí, tedy s depresí nikoli mentálního rázu, ale krajinného, neboť se nacházíte několik metrů pod úrovní moře.

A do třetice, projedete si pobřeží a ústí Visly a můžete jet po písku tvrdém jako beton jak dlouho chcete, protože tamní pláže jsou dlouhé desítky kilometrů a jsou lemovány mnoha letovisky, které jsou v provozu i v pozdním podzimu a když si dáte něco opravdu dobrého a tradičního, jako jsem si dával i já, nebude se vám ani chtít vracet domů. I když, domů? Kde ho já vlastně ten domov mám? A nenapadá mne žádná lepší ani pravdivější odpověď, že na cestě.

A protože je mnohem lepší to všechno vidět, tady máte pár fotek, mešúrs. A kdybyste chtěli poradit, kam do Polska, piště, já odpovím přiště :-)

Photo © Miroslav Václavek
All rights reserved