Jak jsem potkal Alpy, Němce a muslimy, část třetí, Němci

Je vrcholné léto a to je těžké udržet mne doma. Což o to, obzory mne lákají i v jiné roční období, ale léto, to je prostě svobodné.

Před chvílí jsme vyjeli v Mallnitz z tunelu a zbývá dorazit zhruba čtyřicítečku do Špitálu. Tedy nikoli, že bych snad ochořel, ale protože se jede do Spittal an der Drau, což je město na řece Drávě, kde je dnešní ubytko.

Mělo by to být někde na okraji Špitálu, ale bez obav, moje navigačka mě vede s přesností na milimetr, i když občas o pár kilásků zakufruje :-) Ale to prostě k cestě patří a být pořád někde na milimetr je nuda.

Ale scenérie jsou opět úchvatné, začíná být hezký podvečer, cesta je víceméně když ne z kopečka, tak po rovince, cyklostezka je boží, tak mi zde chybí už jen meruňkové sady, jako loni ve Wachau. Kde se občas stačilo sehnout za ovocem, které těžké cukrem a šťávou spadlo z větví a rozplynulo se v puse, jako polibek.

Inu, Rakousko je prostě ráj na Zemi, co vám budu povídat. Dokonce i to pekelné vedro je trochu menší a Alpy nad mojí hlavou se tyčí do výšek, kam ani nedosáhne můj sen.

Po krásném a dlouhém sjezdu cyklisty uvítá údolí, které rozevřelo doširoka svou pohostinnou náruč a vede ho klidnou cestou. A najednou, je tady Špitál a navigačka mne tentokrát bezpečně vede k cíli.

Ale ouha, můj pokoj evidentně kdosi zabral a z přízemí se ozývají hrdelní hlasy našich germánských sousedů. Inu, zabrali můj pokoj, jako kdysi Sudety a tak si je jdu dobýt zpět.

A tak chvíli kecáme o všem možném a pak se zmíním, že ten room je můj a germáni se omlouvají a navracejí mi Sudety a stěhují se do Říše a tak je díky mému appeasementu konflikt zažehnán v samém zárodku a můžu vysmahnout na bahno :-)

V poslední otevřené restauraci ve Špitálu mi se skřípěním zubů tedy přináší pívo, inu mezi námi a Rakouskem je toho hodně blízkého a pak nakonec i to, co na menu nazývají pizzou.

Ale co, lepší tohle, jak zhynout hlady a tak do sebe naházím dvě bahna a to cosi jako pizzu a navracím se vilovou čtvrtí na ubytko. A jen co uvážu svého duralového oře, slyším germány, že mnou na pivo a tak se nenechávám dlouho ukecávat a jdu za nimi na zahradu.

A jsou to tři mladíci a jedna mladice, většinově z West Germany a menšinově jsou to Ossis a ukazuje se, že jsou opravdu velmi fajn a komunikativní a navrhují po úvodním pětioktanovém Villacheru, že budeme hrát německou stolní hru.

Fabian, jak se jmenuje jeden z nich se chlubí svou kovovou čutorou s pálenkou a na stole se míchají karty. Je to cosi jako pexeso, kdy hráč otočí jednu z karet lícem k sobě a čte zadání.

To je sice v němčině, ale je mi přeloženo do angličtiny. Jde o vědomostní otázky, které mi zatím jdou, ale jen do té doby než úkol zní, někomu právě teď zavolej a minutu s ním mluv. V opačném případě musíš vypít tři loky piva a jednoho panáka.

Tedy přemítám komu z rodiny a známých volat a vyžírá si to mladší brácha, toho času na hiku ve Skotsku, ale nebere mi to, jak taky o půlnoci jinak a tak musím přijmout trest.

A protože i ostatní úkoly se nesou ve stejnému duchu, zbytek večera se mi ztrácí v mlhách a ráno nalézám před svým pokojem vizitku s omluvou za zábor mého pokoje a poděkování za hezký večer a prosbu, ať pošlu fotky z večera, což mne vyděsilo.

Ale jejich cenzurou zjišťuji, že jsou nevinné a tak je zasílám, balím si věci, potichu za sebou zavírám, protože mládež ještě vyspává – asi jsem je utahal.

A tak si tedy najdu někde nějaký Konditorei, kde si dám kávu, zákusek a nějaký džus a budu ready pokračovat nach Italien!

Protože ta se definitivně blíží. A kdyby vám někdo vykládal o tom, že Němci jsou studení čumáci, vzpomeňte si na mé povídání a vysmějte se mu. Němci jsou ti druzí nejhodnější lidi po Rakušanech a nás!

Miroslav Václavek

Mährisch Schönberg