Jak jsem potkal Alpy, Němce a muslimy, část čtvrtá, muslimové

Je vrcholné léto a to je těžké udržet mne doma. Což o to, obzory mne lákají i v jiné roční období, ale léto, to je prostě svobodné.

Tak a zatímco mládež je ještě v limbu a vyspává německou vědomostní hru, já jsem už dávno na kole a na cestě do Tarvisia. Což znamená, že za chvíli budu v Itálii.

Už jen to slovo, Itálie, v tom je prostě všechno. Pro někoho je to trochu divočejší partnerské soužití, pro jiného zase dobrá káva a jídlo, pro třetího sladké nicnedělání.

A pro mě to jsou krásné hory, středověká městečka, milí lidé a taky ta vůně. Nevím, jak bych to nazval, ale Itálie mi voní po žvýkačkách. A nahoře v horách, ve vrcholném létě se k tomu přidává jakýsi neznámý parfém, který mi vždycky zamotá hlavu.

A tak se ani nedivím, že když jsem kousek od Arnoldsteinu, že ji už zdálky cítím a tak podvědomě po známé cestě přidávám do tempa, abych tam byl co nejdříve.

Ale protože je polední žár tak si ve stínu na chvíli spočnu, sním poslední rakouskou marillu a dojím hroznové víno. A pak zase hurá dál. Cesta je do celkem mírného převýšení a najednou, Italia!

To stoji na značce bývalého pohraničního přechodu! Tedy nemohu odolat fotce s mojí milenkou a cyklotrasa mne táhne kamsi nahoru, ale tudy jsem jel už před třemi lety, když jsme to jeli přes Slovinsko.

Tedy vydrápu se nahoru a užívám si krás cyklostezky, která se vine horami a nabízí neskutečná panoramata a pak šup, zapněte si pásy, budeme přistávat v Tarvisiu.

A to v podvečerním měkkém světle, které nám osvětluje přistávací dráhu a jsme tady. Před ubytkem. Ještě najít milou paní majitelku a ejhle už je tady.

No a pak ta klasika, sprcha, jídlo, spaní a je tady ráno jako ze žurnálu. Protější alpské štíty se třpytí flitrem z kamenů a lesů a tak je čas do sebe něco hodit, vypít čaj a kávu a pohled na hodinky nám říká, že bychom sebou měli mrsknout, protože dnešní etapa má kilo, tedy sto kilometrů do Udine.

Tedy než bys řekl švec je Mirek zase na cestě, ale na výjezdu z Udine ho zláká italské občerstvení, protože káva a něco sladkého na cestu, bez toho to prostě nejde.

A pak se Alpe Adria ukazuje ve svém pravém světle a ubíhá na staré rakouské železniční trati povlovným klesáním na jednom z úbočí Alp. A cesta ožívá italskými rodinkami na kolech a ostatními spolupoutníky s bágly na kolech.

Ale jízda je teď vlastně bezpracná a jede se díky motoru gravitace a začínají se zjevovat první tunely a mosty. Na jednom z nich se zastavuji a fotím okolní scenérie a když pak při nasedání pohlédnu pod sebe zatajím dech.

Protože mostovka je tvořena průhledným kovovým roštem, pod nímž je propast, jejíhož dna nedohlédnu. Jako bych i s kolem stál na jakési plechové pavučině a tak mi nezbývá než abych slovem Inšallah sebe i mého věrného oře poručil Bohu a věřil, že italští konstruktéři někde neudělali chybu :-)

Ale zjevně neudělali, protože čtete tahle slova a i přesto, že na některých mostech to znělo, jako když dva kostlivci souloží na plechové střeše a všechno se přitom chvělo, přejel jsem bez úhony :-)

Cesta se vine po trati z jejíž zastávek se staly restaurace a na jedné z nich si dopřávám přes poledne občerstvení a za chvíli budu dole. A tak si ještě užívám těch fantastických výhledů, které mi už nikdo nikdy nevezme a cesta se srovnává a Udine je už nedaleko, jak píší ukazatele i navigačka.

Tak se ještě prokličkujeme tím italským středověkem a vjíždíme do města. Je vedro na chcípnutí, jinak se to říci nedá a tak je fajn, že na ubytku je klimoška a tělo se tak dává do pořádku.

No a protože pookřálo jde se podvečer do města. Historické centrum Udine je úchvatné a jeho přistěhovalecká čtvrť také. Na ulicích posedávají u kávy lidé všech možných ras a upomínají tak na italskou koloniální minulost, jakožto i na imigrační přítomnost.

A přímo naproti nádru je pákistánská restaurace a tedy mne Alláh vede přímo dovnitř. Obsluha se zubí na celé kolo a přináší menu a vybírám si podle obrázků a taky chlazenou colu a usměvavý majitel baletí podnikem do kuchyně a v okamžení nese první chod, což nevím co bylo, ale bylo to úžasné a pak přináší chod druhý, talíř vrchovatě naložený masem, krevetkami, rybami a rýží a je to tak dobré, že bych přestoupil na islám :-)

To všechno asi za dvě kila a sotva se poté vleču onou přistěhovaleckou ulicí, kde kypí život v krámcích, kavárnách a obchodech a kde, kdybych to potřeboval, mi opraví na počkání telefon.

Nebojte se někoho, koho pánbůh natřel načerno před jeho příchodem na svět. Bojte se těch, kteří vám říkají, abyste se jich báli, protože to tady už jednou bylo a skončilo to Osvětimí. Dejte si do pořádku svůj život, své myšlenky i strachy, pak uvidíte věci tak, jak opravdu jsou a přestanete se bát.

No a je tady zase ráno a čeká nás cesta do cíle, do Grada. Vedro je už ráno, tak to nechci ani vědět, co mě čeká a nemine, jak zpívá Karel Kryl. Ale vydávám se vstříc italské nížině a hned na začátku je jasné, že tohle bude nejtěžší část cesty.

Protože stín nikde, slunce praží tak, že nemít přilbu udělá mi z mozku praženou kukuřici a tak s díkem přijímám každý okamžik, s nímž stínem stromu uniknu z pekel. Je víc jak čtyřicet ve stínu a v nouzi nejvyšší projíždím kol pole zavlažovaného ostřikovači a doufám, že jsou potentní natolik, aby se i mne samému dostalo vody a naštěstí tomu tak je, tedy zpomaluji a pronáším slova díků za každou kapku.

A už se blíží Aquielia, antické římské město, ale dnes budu rád, když se doplazím do Grada a moudře vynechávám prohlídku. Protože se mi taví mé gumové žabky v nichž jedu a já sám nechci dopadnout stejně :-)

Hossana zvolám, když se přede mnou objeví laguna a most přes ní, protože ten vede do Grada a spása se blíží a hle, jsem tady, kdyby nebylo takové vedro tak bych možná cítil i něco jako euforii, ale teď hledám jen jak uniknout ze spárů hvězdy zvané Slunce, kolem níž obíhám na kole :-)

Ubytko se mi ale zjevuje jako zázrak a tak po chvíli v klimatizovaném pokoji se navracím zpět do těla a jdu se očváchnout do móře. Moře je zde plytké a má písčité dno a tak je zde ideální dovča pro rodiny s dětmi a pro uvozhřené cyklisty a nemusím se bát, že se utopím. Protože to nejde :-)

A tak na druhý den zase nasedám na kolo, ale tentokrát to nebude ani osmdesátečka, ani kilo, ale lehká osmnátečka do Cervignano del Friuli na vláček do Udine.

A v Udine zase na zug do Vídně. Ten přijede a k vagónu označeném piktogramem s bicyklem se hrne dav cyklistů, že by se svezli, ale nesvezou, protože italský průvodčí je krutý a bere na palubu pouze mne, který si lístek koupil už v únoru a tudíž rezervaci má.

A tak se věším, tedy na já, ale zavěšuji kolo na hák a prodírám se na své místo, které je o tři vagony dál. Což je ovšem sportovní výkon, protože ony tři vagony jsou vlastně konzervy se sardinkami,v tomto případě těmi lidskými, neboť takhle narvaný vlak jsem ještě nikdy neviděl. A vy, co jste byli nejdál v Kotěhůlkách, ale přesto víte nejlíp, že jsou ČD úplně na nic a nejhorší na světě, byste koukali, jako vyorané myši.

Nu což, jedině cestováním se toho člověk dozví úplně nejvíc. A to například to, že Rakušané a Němci jsou společně s námi ti nejhodnější a nejslušnější lidi na světě, že Alpy jsou tak překrásné, že si je ponesete ve svém srdci až do konce života, že muslimové jsou milí a hodní lidé a nemusíte se jich bát a že ČD jsou fajn a mají bezva svíčkovou v restauračáku :-)

No a pak zug dorazil do Vídně, kde jsem si ještě zašlófoval, protože Vídeň miluji a znám ji líp než Prahu a její atmosféra je nakažlivě pohodová a mají tam asi tak miliardu kaváren s těmi nejlepšími sacher dorty. A taky se tam dobře jezdí na kole, tak jsem ji prolítl kolem Dunaje a tak.

A cestou z Vídně do Brna a z Brna do Šumperku s ČD, končí mé povídání o tom, co jsem viděl, zažil a prožil na těch úžasných čtyři sta kilometrech ze Salzburgu do Grada. Ale nebuďte smutní milánkové, protože Mirkova toulavá krev vás zase někam vezme. A jestli vám můžu poradit, seberte se, na nic nečekejte a jeďte svou pouť, kam vás vaše tři duše a srdce povedou. Inšallah a Amen...

A zde je autor blogu, On the road...

Miroslav Václavek

Mährisch Schönberg