Jak Češi ke komunistickému puči přišli

Je tomu dnes šedesát pět let od chvíle, kdy se nad tehdejším Československem uzavřely vody, tentokrát na dlouhých čtyřicet jedna let, protože takzvané osvobození z května roku 1945, kdy se zde vyměnily armády a figurky na šachovnicích moci, znamenalo, že nové, tentokrát komunistické zlo, zde zapustilo pevné kořeny.

"A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk."

Nic si nenamlouvejme, za oněch více než čtyřicet let života nejdříve ve stínu popravišť, masového zatýkání a odsuzování k otrockým pracím v koncentračních táborech a poté k bytí v naprosté demoralizaci, rozpadu hodnot, ekonomiky a kultury, čímž se vyznačovalo terminální stadium takzvaného reálného socialismu, nazývané normalizací, si můžeme sami.

Již od dob národního obrození, kdy z naprosto iracionálních příčin byl vyhlížen mesiáš z východu, který by sjednotil slovanské národy pod jednu vládu Kremlu, lid čekal tak dlouho, až se dočkal.

Sice již cena za vymetení národního socialismu z Československa byla dost vysoká, aby většinový občan zpozorněl, když byly „osvoboditeli“ odváženy celé továrny jakožto válečná kořist a zajímány desítky tisíc jeho obyvatel na práci v Gulazích, ale národ oslepl.

Slepotou, jen tak je možné nazvat volby v roce 1946, kdy jsme si svobodně, byť bylo na výběr pouze mezi čtyřmi stranami; a to národně socialistickou prezidenta Beneše (jaká ironie dějin, neboť národní socialismus bylo hnutí Adolfa Hitlera), sociálně demokratickou, lidovou a komunistickou, aby drtivě zvítězila strana posledně jmenovaná.

Bylo tomu dle mého soudu proto, že jednak tímto vítězstvím byla zaručena kontinuita protektorátního socialismu a zadruhé jeho moci. Protože závodního stravování, rekreace a dětských přídavků zavedených Heydrichem se lid vzdát nechtěl a moci se zase nechtěli vzdát ti, kteří plynule přešli ze struktur nacistických, do těch komunistických.

Čehož je zářným příkladem tchán pana prezidenta.    

Tedy ani v nejlepším případě nelze o dvacátém pátém únoru 1948 hovořit jakožto o puči, tedy o násilném převzetí moci, nýbrž musíme jej nazývat pravým jménem. Tedy výsledkem volební vůle v relativně svobodných volbách, protože pokud by komunisté v roce 1946 nezískali moc, mohly strany zbývající, poměrně účinně i za cenu dobrovolného odevzdání uranu Stalinovi usilovat o státní existenci typu Rakouska, nebo Finska.

To, že si Gottwald onu moc utvořil k obrazu svému nelze vykládat jako překvapivé, ale jako za zákonité, což dávno předtím deklaroval v parlamentu předválečného Československa, když sdělil, že on a jeho strana budou krást a vraždit.

Jestliže tehdejší volič na nejzákladnější poučku dvacátého století, která zní: věř tomu, když ti někdo říká, že tě zabije, nebral zřetel a přesto po své zkušenosti s nacismem dal hlas témuž, pouze nyní s rudou hvězdou, je možno to považovat za kolektivní projev toho, co se dnes nazývá posttraumatická stresová reakce, vyvolaná válečnými roky.    

Prezident Beneš měl vládnout sám (i když špatně) alespoň několik let a nebo ještě lépe, měli jsme požádat o pomoc se správou naší země americké, britské a francouzské vlády a nedovolit místnímu občanovi alespoň na deset let rozhodovat o svých osudech, protože nebyl v příčetném stavu.

Stačí pohlédnout na dnešní Německo nebo Japonsko, jejichž poválečná forma existence byla tvrdě především Američany nadiktována, aby bylo zřejmé, jakou chybu jsme udělali, že jsme občanům, kteří z devadesáti osmi procent dospělé populace vstoupili do kolaborantského sdružení Národní souručenství, včetně přísahy věrnosti Adolfu Hitlerovi, nechali volební právo volit komunisty.

Protože nedělejme si iluze – bez tohoto by tyto země vypadaly jako ta naše a nacisté, nebo militaristé by tam byli přítomni ve veřejném životě se vším, co s tím souvisí.

Ono naše národní zatmění myslí a vady milionů charakterů je přítomno i nyní, kdy si opět máme právo svobodně volit své vrahy a je zřetelné, že namísto toho aby jejich příznivců ubývalo, přibývá jich.

Ani deset tisíc mrtvých, které komunisté u nás zavraždili, ani více než dvě stě tisíc uvězněných, ani statisíce těch, kterým byla znemožněna jejich existence, byli vyhozeni ze škol nebo z práce, nebo statisíce těch, kteří se stali uprchlíky nestačí k tomu, abychom se přesvědčili, že skrze koncentrační tábory, ostnatý drát, šibenice a všudypřítomnou duševní rakovinu cesta, kromě té ke společnému hrobu nevede.

Ano naše země je v hluboké krizi. Jejími příčinami jsme však my sami. Ty a já, kteří tvoříme ono my, jež je základem každého státního uspořádání především a jedině přese mě a tebe ono já, můžeme zase dát do pořádku tak, abychom své životy žili šťastně a dobře, s minimem starostí.

Bez tohoto uvědomění si stavu věcí se nikdy nedobereme ani příčin stavu, v němž se nalézáme a tím ani méně jeho nápravy a kruh korupce, klientelismu a obecného zpitomění, v němž bloudíme, se nám stane trvalým osudem.

Protože k tomu abychom žili k obrazu božímu, nikoliv pod něj stačí, když já a ty se budeme řídit pro začátek těmito několika slovy, za nimiž se skrývá hluboký význam.

Nekrást

Nelhat

Nelhat si ani o své historii

Usmívat se

Nepřecházet na červenou

Nepředjíždět na plné čáře

Nejezdit v hromadné dopravě na černo

Platit daně

Nemít zlé myšlenky

Protože jimi všechno zlo vlastně začíná.

Potom vlastně ani nepotřebujeme takzvané politiky ani jejich úředníky, respektive jich bude potřeba mnohem méně, protože pokud lidé většinově pochopí, že dodržování těchto pravidel je pro ně výhodné, jelikož z toho vyplývá mnohé další a dobré, máme jako národ vyhráno a bude dost peněz i na penze, kulturu, vzdělání, infrastrukturu nebo na zdravotnictví.

Rád bych tedy užil dnešního mementa k optimistickému apelu na budoucnost pro nás dnešní, co žijeme a budeme žít a zároveň jako vzpomínky na ty, kteří v oné době, která po únoru 1948 ztratili život ať již v komunistických mučírnách, koncentračních táborech, na popravištích, nebo na ostnatém drátu, kterým nás komunisté obehnali jako v Mauthausenu, či na ty, kterým v této beznaději uplynul jejich čas, jako našim rodičům a prarodičům.

                                            Komunistický koncentrační tábor, Jáchymov. Čest Hitler!

A také bych rád sám za sebe vyslovil omluvu Slovákům, že byli tímto českým a moravským volebním zešílením z roku 1946 za železnou oponu zavlečeni, protože s ním neměli nic společného.

Minulost nezměníme, ale přítomnost a budoucnost je jenom naše.

Čas, jež je nám vyměřen je natolik vzácný, že bychom jím už více neměli mrhat opakováním omylů a chyb v celonárodním měřítku.

Žijme tak, aby nám naše děti nemusely odpouštět.

Miroslav Václavek

Šumperk