Hyeny

ČSSD ze všeho nejvíce začíná připomínat sebevraha plácajícího se na hladině s balvanem na krku. Sebevraha proto, že balvan Paroubkovy minulosti i s jeho persónou přátelící se s vrahy a ruskojazyčnými mafiány si na krk sockomouši uvázali dobrovolně a radostně. Když vpustili na české politické pole tento buldozer, který svého magistrátního času vesele pronajímal za pakatel rusky hovořícím přátelům rodiny Kočkových lukrativní objekty v Praze nedošlo jim, že takový stroj za sebou nechává jen spoušť přičemž před sebou hrne všechno svoje nabývající zlo dál. Buldozer není ledoborec, který razí cestu. Jako stejně je i známo, že topící se stébla chytá a že zloděj křičí chyťte zloděje.

Zuzana je minulost. Od ted to tahnu jenom s poradnyma kockama... V nedělním Moravcově poledni na ČT 1 byl Jiří Paroubek jen svým stínem. Jeho tvář měnila nebezpečně barvy od infarktových po barvu padlého sněhu a ta tam byla nebetyčná drzost a nabubřelost á la Goebbels, kterou dříve oplýval. Veškerý vzduch jenž dříve tvořil jeho obsah se vyfoukl a král byl nahý a prázdný jako píchlá pneumatika. Ovšem hyenismus si neodpustil. Ani když mu moderátor na konci pořadu bral slovo a do ztracena tak vyznívala jeho litánie lží a mantra nevinnosti, kterou jakožto buddhistický bonz odříkával za pobaveného úsměvu Martina Bursíka a k nevěřícím tvářím diváků.

Když se rozbřesklo po křestu jeho knihy a pohřební služba odvážela tělo syna významného člena ČSSD Kočky docházelo i těm méně chytřejším ale o to význačnějším představitelům této strany, že vylízat se z této kaše, která je nebezpečně horká nebude lehké jako jindy. Proto ještě za tepla kdy nestačila vychladnout hlaveň zbraně, která poslala Václava Kočku na onen svět vydali otrlí a všeho schopní Paroubkovi nohsledi prohlášení o tom, že spojovat jakkoli tento incident s politikou je hyenismus. A jako správné hyeny začali sockomouši onu vraždu - tento akt projevů organizovaného zločinu - s politikou a veřejným životem spojovat. Ovšem jako když topící drží stébla v ruce a doufá, že se udrží nad hladinou a kope kolem sebe nebo když zloděj jemuž dávají na ruce želízka obviňuje všechny okolo.

Briskní vydání fotografií na nichž je Štrougalův exponent a estébácký udavač vrah Ďuričko vyfocen s jinými lidmi coby jakýsi choromyslný důkaz čehosi a zaplétání dalších naprosto s vraždou nesouvisejících jmen do oranžové pavučiny lží mělo a má pouze jeden cíl. Odvrátit pozornost od faktu, že Paroubkův hluboký přítel Bohumír Ďuričko zavraždil syna Paroubkova hlubokého přítele Kočky. Nejde až tak o onu vraždu. Ta je cynickým vrcholným představitelům ČSSD deroucím se za absolutní a totalitní mocí lhostejná. Jde o to, že minulost Jiřího Paroubka je příliš temná, nebezpečná a ponurá než aby o ní bylo možno a radno veřejně hovořit. Stačí si přečíst rozhovor s bývalou členkou ČSSD Zuzanou Paroubkovou, která se bojí cokoliv konkrétního sdělit jelikož má strach z pomsty bývalého manžela a s bídou šedesátiprocentního předsedy ČSSD. A to jde o matku jeho syna.

Osobně bych přivítal kdyby si ČSSD ono individuum mající zálibu producírovat se v růžovém svetru jako obézní Barbie mezi gaunery s kapsami naplněnými miliony a ostře nabitými bouchačkami ve svých řadách a na postu nejvyšším ponechala. Nic lepšího mne jakožto pravicového voliče nemůže potkat. Chápu, že mladé manželství Jiřího Paroubka je zvyklé žít ve světle reflektorů, dostávat nabídky na pohupování se Jadranem na jachtách vrahů a týt z rohu hojnosti. Proto si ho Petra taky vzala. Proto taky Jiří Paroubek sám a dobrovolně neodstoupí. Z čeho by splácel hypotéky a nakupoval soudružčino spodní prádlo, které stojí víc než to co nosí běžný volič ČSSD na sobě. V zimě. Včetně bot. Ale pokud ho v zájmu pudu sebezáchovy ČSSD neodřeže od svého topícího se těla stáhne ji nejenom ke dnu. Ale až do bahna a ke kostrám obětí jež se na takovém dnu nalézají.