Když k nám do Sudet přijde zima, začnou se dít ty nejpodivnější věci, které kdyby vykládal někdo jiný než já, tak byste si řekli jediné. Ten chlap si vymýšlí, až mu od huby sněží, to přece nemůže být pravda. Nu vot, čtěte sami...
Jda před chvílí Rýmařovem ukrytým do sněhobílé chumelenice s Boriskem, což je maminčin pejsek, jehož venčení je Mirečkovou povinností, když je na mama hotel, neboť tam jezdí lyžovat, protože to je lyžařský ráj, počal se tento chovat podivně.
I když sliboval, že se bude jen čurat, tu náhle pričapl, vypoulil oči, jako puberťák na péčko a evidentně začal tlačit. Na tom by nebylo nic až tak extra, kdybychom nestáli uprostřed chodníku jedné z rýmařovských tepen a já s sebou neměl sáček.
Když bylo po všem byl Boris velmi veselý a choval se uvolněně a vesele poštěkával, ostatně jako vždycky, zatímco já jsem zíral na onu hnědou hromádku neštěstí, ze které stoupala pára. Hlavou se mi rojily všelijaké myšlenky a hledal jsem způsob, jak tamto nějak dostat z dosahu chodců, kteří tamtudy na jaře půjdou ve své vycházkové obuvi a vstoupí do ní a pěkně mi to karmicky zavaří, neboť mne chválit rozhodně nebudou a již jsem si zoufal.
Když tu se z echt jesenické vánice vynořil muž na němž vyrůstala jinovatka a zasněžen byl od hlavy, až k patě, zastavil se, sáhl do zadní kapsy kalhot, podal mi beze slov igelitový sáček a rozplynul se opět ve vánici.
Zůstal jsem chvíli jako opařen a stál tam tak jako tvrdé i měkké yi, než jsem se vzpamatoval a zavolal k přízraku mizícím ve sněhových vírech své díky. Sebral jsem pak tedy již bezpečně naučeným hmatem inkriminovaný předmět a vhodil jej do popelnice a již vím, že andělé jsou. Zjeví se vám, když je úpěnlivou modlitbou přivoláte na pomoc, nebo, když se vám pes vysere uprostřed chodníku!
A možná to funguje i v jiných případech.
Ale o tom už musíte vydat svědectví zase vy.
A tento příběh je pravda, ať mi visí, jestli jsem vám lhal! :-)
Miroslav Václavek
Šumperk
