Československo, navzdory všem tvrzením, kterým se nám i v poslední době dostává, nebylo v době svého vzniku skutečnou demokracií, ale dobytým územím.
Územím, kde byli vítězi Češi a těmi poraženými Němci, Slováci, Maďaři, Moravané, Slezané, Poláci, Rusíni a všechny ostatní národy a národnosti republiky Československé, neboť její otcové zakladatelé namísto modelu švýcarského, pojali šílený nápad ustavení národního státu na území mnohonárodním, dnešními slovy multikulturním, multietnickém, multináboženském a multicivilizačním a udržovali jej policejní a vojenskou silou.
Mohli tomuto násilnému vnucování svého pojetí státu dostát, protože oni sami byli v područí tehdejší vítězné mocnosti, tedy Francie, přičemž pro Francii bylo Československo pouze jedním z jeho departamentů a kolonií, kterých měla po celém světě nespočet a jejichž prostřednictvím si Francie řešila své mocenské zájmy.
Ale přičemž se k Československu v době krize zachovala ve stylu mouřenín posloužil, mouřenín může jít a Československo bylo jako již nepotřebný nástroj francouzské velmocenské politiky odhozeno do kouta.
Neboť nakonec Francie usoudila, že nebude rušit stojatou vodu domácího veřejného mínění vtrhnutím do Německa a odřízla Československo jako pytel s pískem, které dopadlo z výšin pýchy svých elit přímo na hubu a jen, co povolila francouzská velmocenská ruka, rozletělo se na tisíc střípků.
Přičemž státní torzo, které z něj nakonec zbylo, dostalo po březnové okupaci roku 1939 název Protektorát Čechy a Morava neboť Slovensko se vydalo svojí vlastní válečnou cestou spojenou s mnoha zločiny a vyvražďováním slovenských občanů židovského původu a území odstoupených Sudet se stalo územím Třetí říše.
Nastala doba nejhlubšího temna v národních dějinách a světlo svobody pohaslo, zdálo se tou dobou, že snad navěky.
Nejvyšší velitel a hlava státu Edvard Beneš ponechal zbaběle svou zemi, její lid a vojáky napospas nacistickému barbarství a zavčas ulétl i s nahospodařenými penězi, komorníkem a kuchařem jakožto i se svou chotí do bezpečí za oceán a na nějaký čas zcela zmizel ze světa.
Pro mnohé byl příchod národního socialismu, nic si prosím nezastírejme, však velmi vítaným. Neboť Protektorát Čechy a Morava nebyl dobyt, ale obsazen na základě dohody mezi prezidentem druhé republiky Emilem Háchou a Adolfem Hitlerem a na oslavu začlenění prostoru Čech a Moravy do Říše byly v Berlíně uspořádány velkolepé oslavy a světelný dóm tvořený protiletadlovými reflektory namířenými do nebe.
To vše se zavedením sociálních programů, dětských přídavků, penzijního, zdravotního, nemocenského a nezaměstnaneckého pojištění. Tedy toho, co republika během svých dvaceti let nebyla schopna díky řevnivosti a omezenosti jednotlivých politických klanů vyřešit ani poněkud.
Není divu, že na tento cukr skočily miliony a mnozí počali jezdit i za trojnásobně vyššími platy do Německa, čemuž učinila konec až válka a spojenecké nálety německých měst a podniků, takže tam dříve dobrovolně pracující Češi museli být povoláváni jakožto totálně nasazení.
Ale i v této zdánlivě nejčernější hodině pro naši svobodu a demokracii, byť nedokonalou a v mnohém nespravedlivou a špatnou, ale přesto demokracii, kterou žádná diktatura nemůže nijak nahradit, byl formován odboj.
A to především z řad těch, kteří byli nejvíce a nejhlouběji zrazeni, tedy vysokými důstojníky československé armády, kterým byla z rukou vytržena zbraň a jejichž velitel zběhl.
A tak hned těsně po okupaci zbytku českých a moravských zemí nacistickým Německem, byla zformována Obrana národa. Tedy odbojová organizace iniciovaná především vyššími a vysokými důstojníky bývalého Ministerstva národní obrany a Hlavního štábu československé armády.
Obrana národa byla tvořena jednak, coby struktura vykonávající akty sabotáží, maření nacistického válečného úsilí, dodávání informací spojencům a výzvědnou službu proti nacismu a pak i jako zárodek jakési budoucí podzemní povstalecké armády, která se otevřeně zapojí do boje proti nacistickým okupantům, jakmile nastane vhodná situace a vlastními silami přispěje k osvobození naší země. Což se i stalo v samotném konci druhé světové války, kdy čeští povstalci za opravdu významné podpory Ruské osvobozenecké armády generála Buňačenka osvobodili Prahu a značnou část Čech.
A tak příjezd Rudé armády pak byl již jen teatrálním výstupem nové zločinecké moci obludné stalinistické diktatury a velitelé povstání byli perzekuováni komunistickým režimem.
Rovněž však Obrana národa nevedla pouze výzvědnou činnost, ale její členové svedli celou řadu otevřených střetů s nacistickou mocí, kdy důstojníci Balabán, Mašín a štábní kapitán Morávek, ten zvláště, pořádně zatápěli pánům v kožených kabátech a posledně jmenovaný štábní kapitán Morávek provětral pánům z Petschkova paláce jejich kožené kabáty ranami ze své služební zbraně. Aby jim u nás asi nebylo horko.
Odpovědí na odbojovou činnost byla vlna nacistického teroru, ale i když byli velitelé a řadoví odbojáři postaveni ke zdi a popraveni. I když byla rozhlasem hlášena jejich jména a zdi okupovaného zbytku naší země rudly vyhláškami hustě popsanými jmény těch, kteří padli v boji proti nacismu, vynořili se z podzemí další velitelé a další vojáci Obrany národa, aby nastoupili na jejich místa.
Vlna za vlnou, jako v útoku, který jim byl upřen v boji při obraně naší země, nastupovali na svá místa a plnili své vojenské povinnosti do posledního okamžiku. Kterým bylo třesknutí výstřelu u hlavně popravčí čety. A pak narychlo stlučená rakev a rychlý pohřeb. Někam na neznámé místo. A pak, což je ještě ohavnější než samotný akt jejich vraždy, jejich zapomenutí komunistickým režimem.
I když po celou dobu války plnili své vojenské povinnosti s hrdinstvím, které je snad zcela nepopsatelné, byli novými pány nad naší zemí zavražděni podruhé. Byli zastřeleni mlčením, lží, pomluvami, dokud se nezdálo, že nezmizeli nadobro z naší paměti.
Ale něco takového ani není možné. Zabít vojáka sice možné je, ale svobodu, za kterou zemřel nikoliv. A tak nezbývá než letošní vyznamenání generála Josefa Bílého, který vlastně sám velel své popravčí četě, když jeho poslední slova zněla: „Ať žije Československá republika. Psi palte!“ připnout na hruď všem odbojářům, kteří dali své životy za ty naše a na které naše vzpomínky prozatím ještě nedosáhly.
Máme své hrdiny. To jen se nás komunistický režim snažil celá ta desetiletí přesvědčit lží o opaku. A to proto, abychom se jim podvolili a přijali to, že jsme zbabělci a že se jim vydáme. To, že dnes žijeme v nádherné a vzkvétající zemi je i díky obětem těch nejlepších z našich řad.
Těm doposud neznámým, jejichž dluh jsme po tak dlouhé době alespoň počali splácet. A pokračujme ve splátkách dál. Protože jen tak najdeme ten skutečně správný způsob naší novodobé státní existence, kterou žijeme v blahobytu a hlubokém míru spolu s ostatními národy Evropy, spojeni v atlantickém obranném společenství před válkou a zlem.
A my se prosím již konečně ze své historie poučme, přijměme ji se vším, co obsahuje, a našim hrdinům dejme, co si zasluhují. Vděk, vzpomínku, úctu a především život druhý tím, že nezapomeneme ani jejich skutky ani za co bojovali a za co dali své životy.
Miroslav Václavek
Šumperk
