Česko hledá superstar, aneb jaký volič takový prezident

Dnes nadchází historický moment, kdy lid vykročí ven ze svých obýváků a do urny vhodí volební lístek se jménem toho kandidáta na prezidentský úřad, který je mu nejbližší.

Milá pravdo, máme sice sedmdesát pět let zpoždění, ale slibujeme, že zvítězíš.

Po posledním zákulisním čachru, kdy byl Íčkem za pomoci vydírání, nátlaku, výhrůžek a korupce dosazen na svůj post již metr stříhající matador z Prognostického ústavu StB a KGB, je toto rozhodnutí poprvé na občanech této země, nikoliv na zločincích.

Jak se tohoto úkolu zhostíme a jakou známku z demokracie sami sobě vystavíme, je jen na nás a po těchto volbách, kdy bude inaugurován nejvyšší muž ve státě, se již nikdo nebude moci vymlouvat, že nic nemohl ovlivnit.

Jakkoliv je celý mechanismus výběru hlavy státu ještě v plenkách a ve formě sice amerického obalu, ale s českým obsahem, je nicméně známkou pozitivního vývoje směrem vpřed, namísto ulpívání v neprůhledném šeru machinací s mocí, výměnou za nejrůznější povolební odměny kriminálním strukturám, jako je tomu po prvním lednu 2013 pokud o Klausovu prezidentskou amnestii jde.

A tak i když lze některá témata poslední super debaty komunikované moderátorem Václavem Moravcem pokládat za minimálně triviální a dětinské, byly osobnostní reakce prezidentských kandidátů na tyto otázky velmi důležité a mnohé objasňující ve smyslu jejich případného zvolení prezidentem ČR.    

Tedy bylo možno zaznamenat jak patos Jany Bobošíkové, která frázujíce jako Jurij Levitan plamenně přísahala věrnost lidu úplně stejně, jako když předávala ve slušivém svazáckém stejnokroji kytici generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi, i okamžik kdy opařenému prognostikovi došly bonmoty, protože byl vytažen z ulity naučených odpovědí jako šnek a svedl se jen kroutit, když přišla řeč na jeho nejbližšího druha, profesionálního komunistu Šloufa, až po uši namočeného do bahna H-Systému.

Rovněž debata o vozu, z něhož bude nastávající prezident kynout davům, se nesla v poněkud bizarním duchu, když moderátor bůhví proč nazýval německou firmu Škoda českou a apeloval tak na obrozeneckou strunu každého potencionálního voliče, protože kdo nejezdí německým vozem Škoda, prý není Čech.

Pro příště bude asi lepší se podobnému tématu vyhnout, protože někdo z kandidátů napínaných na skřipec vlastenčení by mohl odpovědět, že německá Škoda není česká Poldi, čímž by jaksi mohl zmizet vítr z plachet dalších otázek dotýkajících se národní hrdosti, jelikož by se jaksi nebylo k čemu vyjadřovat.

Rovněž v onom show chyběl i senátor Okamura, aby se veřejně usvědčil ze své inklinace ke komunismu a sám provedl své seppuku v přímém přenosu, namísto toho, aby se nyní stylizoval do role mučedníka, kterému bylo úředně znemožněno stát se prezidentem Čech, Moravy a Slezska a my jsme tím pádem přišli o možnost mít svého Hirohita.

Ano naše demokracie právě začíná.

Se všemi chybami, které k tomu patří, protože ty jsou na rozdíl od moci diktované z Kremlu, jako tomu bylo doposud, přirozené a dokonce i hezké.

Budoucnost, naivita, neposkvrněnost, naděje, entuziasmus, nadhled, služba a profesionalita na straně jedné a na straně druhé pokleslost, šeď, lež, beznaděj, prázdnota a minulost klausismu-zlodějismu.

To je můj dojem nejdříve z Táni Fischerové, Zuzany Roithové, Jiřího Dienstbiera, Karla Schwarzenberga, Vladimíra Franze a Jana Fischera a potom z Jany Bobošíkové, Přemysla Sobotky a Miloše Zemana.

Mít dojem je samozřejmě málo, ale pokud jej spojíme s instinktem, intelektem, moudrostí, srdcem a hlavou, pak se nemusíme bát, že zvolíme špatně.

Nikdo horší než Václav Klaus prezidentem být nemůže.

V tom je naše jistota.

Přeji vám čistou mysl při výběru a rovněž i sílu k občanské odvaze, protože poté co si někoho z kandidátů zvolíme, bude nepochybně potřeba, aby poté slyšel náš hlas.

Hlas, který říká, že už toho bylo dost.

Ptáte se čeho?

No přece toho, co nás přivedlo k této volbě.

Protože vypisovat všechny kriminální excesy, na nichž stojí státní existence naší země, by zabralo mnohem více času, než trvá okamžik vykročit dopředu, ke svobodě.

Miroslav Václavek

Šumperk