A už je tu zas ten májový čas. Příroda se nám probouzí a krev v živých bytostech proudí rychleji, jak se ohřívá kůže, zapalují se lýtka a děvčata zase dostávají své typické obrysy a taky je to čas tradic.
Kdysi dříve byli k tomuto účelu shromažďováni otroci i jejich děti, aby v průvodech křikli své sláva tady tomu a pak zas jinému lumpovi, který civěl z transparentů a třepetalek, dostalo se jim mizerného kabanosu a dechovky s pochody a pak se to zase rozešlo domů.
Protože jsme prý byli v květnu 1945 osvobozeni a to Rudou armádou a nikdy jinak. A vyrůstaly tak v oněch dobách pomníky a sochy těm nejodpudivějším darebákům, jaké jen kdy tato planeta viděla.
Zde stál takový vagabund v kabátě a kynul k jasným zítřkům a tady zase ukazoval vpřed. Ale jako houby po dešti vyrůstaly i sochy s osobami v mundúrech a s plastrony na hlavě, což byly sochy sovětských maršálů a vojevůdců.
To byli ti pánové, co se v občanské válce přidali k rudým a spáchali dostatečně bestialit na to, aby jim ti v kabátech mohli věřit. Přičemž jediným kvalifikačním předpokladem pro takový kádr byla naprostá bezohlednost a brutalita s jakou dosahovali cílů, které jim stanovili okabátění.
Ivan Koněv, rolnický synek, nebyl výjimkou.
Poté, co se za občanské války osvědčil v řadách Rudé armády, která vedla vyhlazovací válku proti vlastnímu lidu jej strana povolala k potlačování mnohých rolnických povstání, v nichž Rudá armáda proti ruským rolníkům používala nejen těžkých zbraní, jako dělostřelectva, s nímž neváhala rozstřílet mnohé vesnice i s jejich obyvateli, ale pokud se tito uchýlili do lesů, užívala Rudá armáda k jejich likvidaci bojových otravných látek, především chloru.
Ivan Koněv byl rovněž i u toho, když Rudá armáda potlačila kronštadtské povstání, kdy byly doslova utopeny v krvi tisíce ruských námořníků a další tisíce Rudou armádou postříleny poté, co protibolševické povstání bylo poraženo.
Dále Ivan Koněv byl u represálií v tehdejší sovětské kolonii v Mongolsku, kde byly vyvražděny deseti tisíce lidí, aby byli potlačeni potencionální nepřátelé a rudý kolonialismus měl klid.
Když se pak oba spojenci, tedy nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz rozkmotřili a začali se navzájem rvát o kořist světovlády, což se v Rusku nazývá Velká vlastenecká válka, byla jeho velitelská neschopnost zcela evidentní, neboť drtivé porážky u Smolenska a Moskvy znamenaly sedm set tisíc mrtvých a zraněných sovětských vojáků a tři sta tisíc zajatých, kteří byli vzápětí prohlášeni za zrádce a zločince.
Ovšem ne tak Koněv.
A to z jednoho prostého důvodu. Neboť Koněv byl udavač a na své kolegy donášel. A to včetně na generála Žukova, který nad ním držel ochrannou ruku a zastával se jej dokonce i před Stalinem.
Ani jeho další velitelské výkony nebyly oslnivé. Ať to byla bitva u Rževa, nejstrašlivější bitva druhé světové války, nebo při pokusu o průlom frontu v oblasti Syčovky, lze hovořit o Ivanu Koněvovi, jakožto o naprostém diletantovi, jehož velitelské schopnosti vystačí leda tak na zabíjení hladových rolníků a jejich dětí.
Přičemž byl tak i několikrát velení větších vojenských celků zbaven, ale poté opět zázračně vysazen do sedla. Inu, práskači se náramně hodí.
A tak se Ivan dokázal za zcela nepředstavitelnou cenu vlastních ztrát prostřílet až ku Praze, do které vstoupil poté, co již byla, stejně jako podstatná část Čech osvobozena českými povstalci a Ruskou Osvobozeneckou Armádou a sovětské ztráty spojené s jejím obsazením lze tak přičíst na vrub dopravním nehodám a opileckým hádkám, při nichž se navzájem rudoarmějci postříleli.
Lhostejno, zda nad uloupenou kořistí, či nad ženami, které také pokládali za svou válečnou kořist a které byly od svých deseti let zvláště v Německu systematicky znásilňovány.
A nejenom to, jednotky SMERŠ, které přitáhly s ním, začaly unášet československé občany do sovětských koncentráků, kde jich odhadem zemřelo více než pět tisíc. A to nejenom bývalé ruské emigranty, ale i potenciální nepřítele nových pořádků. Přičemž přičteme-li tyto oběti ke čtyřem a půl tisícům dnes již přiznávaným obětem komunistického režimu v Československu, dostaneme se k deseti tisícům mrtvých.
Ale ani tady není krvavé skóre rudého maršála zdaleka u konce, neboť tento rozdrtil maďarské povstání za svobodu v roce 1956, což znamenalo deseti tisíce mrtvých a sta tisíce uprchlých. To vše jen proto, že se Maďaři odvážili říci své ne komunistické diktatuře, která do jejich země přišla s údajným osvobozením stejně jako k nám.
Tudíž je třeba osobnost Ivana Koněva pojmout jakožto zločince, jako masového vraha, která si žádných poct a tím méně soch nezaslouží. A to zvláště se zcela odpudivým kontextem toho, že tato socha komunistického "sochaře" Krybuse byla vztyčena roku 1980 normalizačním režimem, který se dostal k moci po srpnové okupaci 1968, na níž se Koněv rovněž podílel, což je třeba zvýraznit a odsoudit, jakožto zvláště zavržení hodný skutek.
Přičemž je pouze s podivem, že tento normalizační Koněv, toto znamení naší národní potupy, hanby a ponížení strašil na pražském náměstí tak dlouho po revoluci.
Současnému ruskému vyhrožování, agresi a nátlaku na naši zemi v souvislosti s odvezením sochy do muzea, kde se jí nepochybně dostane mnoha vysvětlivek k návštěvníkům, je třeba rozumět tak, že Rusko zkouší, co si na nás může dovolit. A otrapa Koněv sám je pouze nástroj, jak tomu může učinit.
Tedy je třeba Rusku dát sice zdvořilou, ale zcela nekompromisní odpověď v tom smyslu, že i když si na Hradě zaměstnává svého kolaboranta, který poslouchá Kreml úplně stejně na slovo jako dříve Husák, že se jedná pouze o věčně opilého ubožáka bez jakékoli moci a vlivu cokoliv změnit.
A že čím více se Kreml bude vztekat, tím více se zesměšní a ukáže svoji bezmoc. Neboť údajná supervelmoc prohrává se samosprávami České Republiky K.O.
Protože jsme suverénní zemí ekonomicky a politicky ukotvenou v EU a bezpečnostně v NATO, což znamená, že své tanky může prohánět leda tak po Rudém, nikoliv po Václavském náměstí.
A nebudeme uctívat komunistické vrahy a dobyvatele i kdyby Rusko pěstičky zatínalo a sebevíc vzteky dupalo.
A proč názvem článku říkám, že by nám Rusové měli poděkovat? No to je prosté holenkové, protože Koněvové zabili téměř třikrát více Rusů než Němci.
Inu, posuďte sami, válečné ztráty SSSR, rok za rokem přifukované víc a víc, podle toho jak se to Kremlu právě hodilo, jsou dnes udávány okolo 21 300 000 lidí. Dobře tedy, počítejme s tím.
Přičemž počet obětí komunistické diktatury, jejíž byl Koněv základním kamenem, je okolo 61 911 000 lidí.
Dobře si to číslo zapamatujte a až vám nějaký Rus z nevědomosti bude něco vyčítat, řekněte mu ho.
Zbytek je už pouze na něm, jak s touto informací naloží.
A vy si ho také dobře zapamatujte, až se zase budou něčeho domáhat.
Neboť za výše zmíněné skutky má takový člověk jako Koněv stát nikoliv na podstavci, ale před soudem.
Miroslav Václavek
Šumperk
