Ať Paroubek přebaluje a mír dál zůstává s touto krajinou

Je tomu dnes den před tím, když před dvaceti lety Komunistická strana Československa, dnes Čech a Moravy, naposledy sáhla po pendreku. V ponurých ulicích hlavního města Československé socialistické republiky tekla krev, ulicí se rozléhal štěkot psů štvaných na lidi a zatýkalo se.

„Rikam na rovinu: dobre. Zatim nebyl zadny problem, komunisti jsou spolehlivi, seriozni, vecni. Chovaji se predvidatelne a nejdou do podrazu a intrik,“ MUDr. David Rath, rijen 2009. Země obehnaná ostnatým drátem. Země bez budoucnosti a naděje. Ostrov lidských přízraků a prázdnoty. Tma a beznaděj. Ruiny měst. Špína. Rudé hvězdy z lidské krve. Rozpad a rakovina. Jen noc co noc paprsky světlometů kamsi se přesouvajících Sovětských okupantů, mlsně olizující stropy nuzných příbytků v kolektivních noclehárnách. Jinak tma. I hvězdy zhasly. Československá socialistická republika.

Byli jsme dlouhá a zoufalá desetiletí zemí pevně sevřenou pěstí zla a smrti, komunismem. Nejstrašnější ideologií v dějinách lidstva. Co bylo hezké bylo zničeno. Co kdysi rostlo uschlo. Co bylo pravdivé bylo zavražděno lží. Z čeho mohl mít člověk radost bylo zakázáno. Kdo nedržel hubu a krok byl oběšen, zaživa shnil v kriminále, nebo na lidské periferii kam režim odkládal nepohodlné. Diktatura hlupáků, vrahů a barbarů. Vláda tupých, udavačů a kurev. Ideologie nelidství. Moc se ocitla v moci lidské lůzy.

Na konci roku 1989 byla tato země zubožená a zbídačená. Utopená ve všudypřítomné lži. Zašlapaná do země. Rozplizlá jako psí lejno na podrážce. Mimo prostor a čas. S ekonomickými parametry Afriky a čadícími fabrikami na stokoruně za kterou nešlo stejně nic koupit. Byli jsme na prvním místě na světě v produkci kyseliny sírové a lidé si utírali zadnice Rudým Právem. Neboť toaletní papír se zřejmě stal buržoazním přežitkem. A když nebyly menstruační vložky říkalo se, že strana krvácí. Už jen vkročit do komunismu.

Poloprázdné masny s flaksami masa a vodnatými salámy. Regály se zaprášenými sirupy v samoškách. Otlučené konzervy s nápisy Landčmít čínské produkce, vyskládané za výlohami s obrazy Lenina a Gottwalda do hrůzných pyramid. Snad v kolektivním pomatení ducha. Nahnilá cibule a smradlavé brambory. Smrad ze závodních jídelen táhnoucí se ranními ulicemi spolu se smogem, zvedající žaludek. Davy oděné do šedivých hader jako do rakve. Lidé chcípali jako mouchy. Tu máš k šedesátinám Sovětské hodinky, papírové boty a věnec od pracovního kolektivu.

A co nejhorší, ten pach promrhaných životů a Pitralonu táhnoucí ven škvírami ve dveřích.

Zdálo se, že nikdy nebude mít konce onen pád. Zdálo se, že nikdy nebudeme skutečnými lidmi, kteří rozhodují o svých životech a těší se ze svobody. Vypadalo to, že nás budou mlátit spolu se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. I církev má své skonání věků. Komunisti ne.

Každý nazývá události roku 1989 jinak. Komunistický zločinec kontrarevolucí. No bodejť. Jiný podvodem. Další spiknutím. Někdo revolucí.

Já hovořím o zázraku.

O zázraku svobody kdy se rozpadla ta nejodpornější říše zla jež držela pohromadě pouze díky brutalitě, strachu, kriminálům, tankům, koncentračním táborům a násilí. Ať se zamýšlím jak chci nad tím jak je vůbec možné, že jsem člověk jež je ohraničen pouze sám sebou, nikoliv plotem pod elektrickým napětím. Že, mohu říkat a psát co chci. Že smím odjet kamkoliv se mi zachce, aniž by ze mě na hranicích zavraždili. Že mé děti smí studovat aniž by o tom rozhodoval uliční výbor komunistických udavačů nenapadá mě jiné slovo, které by to vystihovalo než zázrak.

Zatím jsme jej příliš nepřijali. Ale za to si můžeme sami.

Jistě nebýt uzbrojení SSSR a po desetiletí trvajícího boje Poláků, rozstříhání železné opony Maďary na jaře 1989 i toho, že Němci z obou stran nakonec přemohli Berlínskou zeď, nepsal bych dnes tuhle úvahu. Nebylo by totiž o čem. My sami jsme byli ti poslední v onom procesu.

O to více ovládáme umění v předstírání. Předstíráme, že je nám svoboda drahá a přitom volíme ty pro něž znamená sprosté slovo. Když jde o to bránit ji, tak hanba mluvit. Naříkáme na všechny a na všechno, stojíce s nataženou rukou. Některé národní rysy se nezmění ani po dvaceti letech svobody.

Říká se ale pomoz si a pán bůh ti pomůže.

Tedy zítra na Václavském náměstí v 18,30.

Aby Paroubek zůstal u toho přebalování.

A komunisté mimo vládu.

Miroslav Václavek
Šumperk