Appeasement je cesta do pekel, tenkrát 15. března 1939, stejně jako dnes

Dnes je tomu osmdesát čtyři let, kdy vojska nacistického Německa obsadila torzo zmrzačeného Československa a sdělila světu, že politika appeseamentu je pro diktátory jediným znamením. A to znamením slabosti, 

neochoty bojovat za svobodu a znamením poraženectví a selháním politických elit.
Zajisté, Republika Československá nebyla dokonalá, dokonce já jako monarchista shledávám za mnohem lepší, kdybychom zůstali ve svazku naší rakouské vlasti, ale jakožto monarchista konstituční, ctím demokracii, kterou představovala. A i když Československo stálo na demokracii pouze jednou nohou a na té druhé pajdalo vlivem své necitlivé národnostní politiky a bylo spojeno s mnoha excesy, jak při svém vzniku tak i v otázce sociální v době svého trvání, tak přesto v porovnání s tím, co přišlo, můžeme hovořit o světle vůči temnotám nacismu.
Protože technokratický, antisemitský a ateistický nacismus lidskou bytost ponížil na úroveň zdroje, který nejdříve umučíme a užijeme nejen jeho otrocké práce, ale i tělesných pozůstatků, neboť například z vlasů ostříhaných obětem národního socialismu se tkaly ponožky námořníků na ponorkách německé Kriegsmarine. A také člověka označil dle své zvrácené rasové ideologie na toho, který je hodný života a na toho, který je určen k zavraždění v plynových komorách. Proto není možné na této zrůdnosti vyhledávat údajně "dobré," ale odmítnout jej se vším všudy, neboť to údajně "dobré" je krev obětí, kterou ti jež nacismus byť jen z části přijali, podepsali smlouvu s ďáblem.
Rovněž je zapotřebí na dnešní datum pohlédnou jako na dobu nesvobody, která trvala padesát let, protože ani při nejlepší vůli nelze léta poválečná pokládat za dobu jinou, než tu, kterou nazýváme komunistickou diktaturou, která od diktatury nacistické převzala téměř vše. Jen hákový kříž a pozdrav Ehre der Arbeit nahradil srp a kladivo a zdravilo se Čest práci. Ostnatý drát, koncentráky, popraviště a utrpení obětí zavražděné jen jinou, ale přitom zcela totožně nenávistnou ideologií zůstalo stejné.
Stejně jako statisíce zmařených životů lidí postižených zákazem výkonu práce, statisíce dětí potrestaných zákazem studia, statisíce uprchlíků na západ před komunistickým terorem, více než deset tisíc těch, které komunisté zavraždili na šibenici, zastřelili, umučili při výsleších nebo je upracovali na otrockých pracích. Proto je třeba si uvědomit, že jsme zemí, která ztratila svoji svobodu na padesát let, protože ji nabyla zpět až po listopadové revoluci v roce 1989.
Je třeba si onu strašlivě dlouhou dobu diktatur, v nichž se nacházela naše společnost uvědomit ve smyslu toho, že právě ona je příčinou negativních stavů, ve kterých se naše společnost nachází. Je tomu tak proto, že se především starší část naší populace stále domnívá, že je v pořádku mít svůj zaryglovaný kotec, řetěz na krku a misku se šlichtou, za které se takové osobě dostane pochybných jistot ze strany pána, který jej zkope, kdy se mu zachce. A v naší svobodné společnosti se cítí bez své "jistoty" obojku na krku ztraceni.
Myslím, že jediná možná cesta jak konečně z tohoto bludného kruhu vedoucího po masových hrobech jednou provždy vystoupit je dát lidem naději. Nenechat je napospas "mesiášům," kteří jim hází drobky dopravy zdarma, ale zcela a jasně jim deklarovat, že naše svobodná společnost se o ně postará. Stejně jako o všechny, kteří jsou nemocní, bez práce nebo, kteří jsou staří.
Ostatně sociální demagogie, která byla odpovědí na sociální nezodpovědnost vedla k tomu, že se jak nacisté, tak komunisté dostali k moci. A ty politické síly, které mají sociální nezodpovědnost přímo ve svém programu dodnes udržují relikty tohoto zla částečně u moci. To je smyslem mé připomínky okupace naší země nacisty a zároveň i úvaha spojená s přesahem do dnešní doby a také o tom, jak ji konečně a zcela definitivně ukončit. A nejenom tu nacistickou.
Čest všem, kteří položili svůj život za to, abychom my dnes mohli žít své krásné a svobodné životy!

Miroslav Václavek

Šumperk