Apollo 11 a malé krůčky pro lidstvo

„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ. Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, která bude trvat celá léta a která bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na tuto cestu nevydávat." J.F.Kennedy, 25.května 1961.

Go Moon Americans! Po propagandistickém žabím skoku provedeném komunisty v dubnu roku 1961 do oficiálně uznaného kosmického prostoru prostřednictvím Jurije Gagárina, začala všeobecná hysterie. Gagárin, ikona bolševismu a jeho sexuální symbol, totiž shodou šťastných okolností svůj vesmírný skok přežil a nebylo mu souzeno zhynout jako Lajce, Bělce a nebo Strelce, či jak se všichni ti sovětští psi usmažení zaživa jmenovali. Proto mohl J.A.Gagárin po návratu pronést plamennou zdravici k mumii V.I.Uljanova alias Lenina na Rudém náměstí: "Především mi dovolte, abych vám přivezl jiskrný pozdrav ústřednímu výboru mojí rodné komunistické strany, sovětské vládě, všemu sovětskému lidu a osobně vám, Nikito Sergejeviči, za to, že mně, prostému sovětskému letci, jste dali tak velkou důvěru a že jste mi dali důležitý úkol uskutečnit první let do vesmíru. Když jsem byl na startu do kosmického prostoru, přemýšlel jsem o naší leninské straně, o naší socialistické vlasti. Láska k rodné straně, k naší sovětské vlasti, k našemu hrdinskému pracovitému lidu mi dala sílu uskutečnit tento čin. Svůj první let do vesmíru jsme zasvětili XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu." 

A tak se mohlo s příšerným Brněnským akcentem zpívat, že „tak jsme se majore Gagaríne, tak jsme se konečně dočkalí," a na sovětskou vědu a techniku ukradenou KGB a GRU západu, a doma za Uralem na koleně stlučenou a všelijak slepenou, vůbec pět ódy. K jakému účelu byly stvořeny tyto poměrně primitivní výtvory a kopie skutečných technologií je zřejmé i ze slov prvního člověka ve vesmíru. Sloužily k propagandě oslavující učení V.I.Lenina. Jako byl Sputnik dýchavičně pípající internacionálu jakoby měl ptačí típec, a občas nějaký ten kosmonaut slavící na oběžné dráze úspěchy komunismu a přející kolchozníkům z tam odtud ke šťastné sklizni.

Plán sovětských komunistů na dosažení Měsíce skončil hromadnou kremací maršála SSSR Nedělina, a několika stovek příslušníků personálu, když se motory komunistické měsíční rakety zažehly poněkud předčasně. Inu nezdravé šturmování při dohánění plánu. A jak to mělo být krásné. K padesátému výročí VŘSR, se měl do měsíční pustiny snést přistávací modul se srpem a kladivem na plášti, a rukou kosmonautovou vysadit do měsíčního prachu bustu V.I.Lenina. A poté když se to podaří odletět zpět.

Naštěstí byla Luna, ta múza všech básníků a odvěká archa milenců takové návštěvy ušetřena. Jen jeden jediný národ na této planetě, byl naštěstí vyvolen k tomu aby dosáhl jejího povrchu, a do měsíčního prachu zasadil žerď s vlajkou s hvězdami a pruhy.

Tím se stal národ americký. Jedině ten mohl protáhnout svoji kdysi v rekordně krátkém čase postavenou Transamerickou železnici až k nebesům, a se vší energií, vědeckými znalostmi a bohatou ekonomikou jež je Američanům vlastní, být vyslancem lidstva reprezentujícího lidská práva, svobodu a demokracii. Tedy skutečné hodnoty s nimiž se nikdo kdo je vyznává nemusí bát, stanout před tváří boží. Žádný jiný národ na světě by si nemohl dovolit investovat tehdejších 25.4 miliard US$, (měřeno rokem 2006, 135 miliard US$) na cestu na Měsíc. Žádný jiný národ na této planetě by na každém investovaném dolaru do kosmického výzkumu nebyl schopen vydělat dolarů pět. Bůh žehnej Americe.

16.7.1969 se Floridský Cape Canaveral zachvěl zemětřesením a na obloze jakoby vyšlo několik sluncí. To se kosmický vůz osedlaný třemi Americkými astronauty vydával na dalekou cestu. Z rakety Saturn vyšlehly plameny znamenající miliony koňských sil, - za jejichž pomoci se kdysi předkové těchto statečných mužů vydali na svoji Go west - na počátku cesty k jiným vesmírným tělesům. Go Moon Americans, dalo by se říci k co nejlepšímu vystižení oné chvíle. Obrovská hmota rakety Saturn jakoby chvíli tancovala na plamenném ohonu tango s gravitací, a poté se váhavě vydala na cestu vzhůru. Když ji pouštěla ramena startovací rampy, bylo to jakoby se matka loučila se svým dítětem. Kolem kamery umístěné na rampě majestátně proplula písmena U.S.A. vyvedená na trupu lodi. Písmena symbolizující zemi, která stvořila vesmírný program Apollo. Se vší vznešeností a oprávněnou pýchou náležející oněm vteřinám kdy člověk udělal první skutečný krok do kosmu.

Čtyři dny trvalo putování amerických astronautů mezihvězdným prostorem, aby nakonec došlo ke zhmotnění snů všech snílků a fantastů co jich tento svět kdy nosil. Apollo 11 letělo ve stopách Columbiády a pánů z Baltimorského Gun clubu jak to předpověděl Jules Verne. Jules Verne měl nakonec pravdu ve všem co předpověděl. I v tom, že na Měsíc poletí Američané.

Dne 20.července 1969 se chystal přistávací modul s astronauty Aldrinem a Armstrongem nazvaný po národním symbolu Spojených států amerických, Orlu bělohlavém - Eagle, přistát na povrchu Měsíce. Velitelskému modulu kroužícímu na orbitu měsíce s Michaelem Collinsem, bylo přisouzeno Verneovské jméno - Columbia.

Hvězdný prach o němž hrál Glen Miller se zatřpytil a rozstříkl do stran, když se jej dotkly plyny přistávacího modulu, a měsíc poprvé pocítil sílu lidského ducha i umu.

Bylo 20.7.1969 když ve 20.17 UTC přistávací modul dosáhl Měsíčního povrchu a rozhostilo se prvotní ticho, které po chvíli prořízlo hlášení Neila Armstronga: "Houston, Tranquility base here. The Eagle has landed."

V té chvíli se svět zastavil a díval se nahoru, zatajil dech, a opět začal dýchat když slyšel slova Neila Armstronga: „Tady je pilot lunárního modulu. Rád bych využil tuto příležitost, abych požádal všechny, kteří poslouchají, ať je to kdokoliv a kdekoliv, aby se na chvíli zastavili a zamysleli nad událostmi posledních hodin a každý svým způsobem vzdal dík."

Po šesti a půl hodinách od přistání, se otevřely dvířka přistávacího modulu a Neil Armstrong vyrazil na svoji schůzku s osudem. Když se dotkly jeho nohy měsíční krajiny, pronesl dodnes živá, prostá a přitom tolik velká slova: „Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo."

Lidstvo reprezentované prvním národem světa, zahájilo svoji cestu k nijak neohraničenému poznání. Poznání tak nekonečnému jako je sám vesmír. Byly mi tou dobou čtyři roky a přesto si dodnes matně pamatuji černobílé záběry z přímých přenosů z povrchu měsíce. Když astronauti dováděli jako malí kluci, a vychutnávali si nízkou Měsíční přitažlivost umožňující snové skoky jako v lítacích snech.

A za nimi. Jako malá modrá kapka v černé louži planeta Země. Jedno malé modré zrnko písku vyplavené na pobřeží nekonečně hlubokého vesmíru. Modrá archa, nesoucí na své palubě celé lidstvo.

Spatřit tento zázrak na vlastní oči. Být statisíce kilometrů daleko vzdálen od našeho světa. Od našeho času i prostoru tvořeného obyčejnými smysly uvězněnými v oněch malých prostorách toho kam dohlédneme, člověku přinese řadu otázek, na které dává odpověď jenom víra. Stejně je tomu i s astronomy, kteří vidí bohu snad až do jeho kuchyně a čím více užívají vědy a poznávají, tím více v něj věří.

Ti jež stanuli na povrchu měsíce, nám přivezli nejenom vzorky prachu a kameny měsíční horniny. Přivezli nám především hluboké poznání, poselství a myšlenky, kterým je tam člověk o mnoho blíže, než tady.

"Tento svět plný nepokojů, válek, politických represí vypadá z Měsíce velmi mírumilovně, úchvatně. Odtud nejsou vidět žádné hranice - náboženské, politické, rasové. Jediné rozpoznatelné hranice jsou ty, které stvořil Bůh - řeky, jezera, pohoří, mořské pobřeží. Až na Měsíci jsem si uvědomil, že všichni žijeme na jediné nedělitelné planetě. Hovoříme různými jazyky, máme různé bohy, ale všichni stejně cítíme bolest, štěstí, hlad, uspokojení z dobře vykonané práce. V tom podstatném jsme si všichni podobní. Dodnes nevíme, jak vlastně Země vznikla, netušíme, jaký je další osud vesmíru. Naše mysl je příliš limitovaná, tato tajemství dokážeme předběžně řešit jen díky náboženství. Jsem však optimista a pragmatik, nevěřím, že lidstvo zahyne v katastrofě, kterou samo vyvolá. Nejsem však ani fatalista a věřím, že jsme se do tohoto světa dostali pomocí Boha, abychom tu na Zemi uskutečňovali to, po čem toužíme. Zatím se nám to příliš nedaří. Jsme slabí, nejistí, chybějí nám duchovní nástroje na dosažení našich tužeb. Bůh nám však drží palce, a proto nás vybavil čímsi úžasným: je to mozek a duše, tedy lidský duch. Pozorujeme, že se vyvíjejí nesmírně výkonné počítače, tvoří se umělá inteligence. Čím dál víc částí lidského organismu se dá nahradit. To je skvělé! Jsem nadšen vědeckým pokrokem, ale vím a pevně věřím, že jednu část člověka nenahradíme nikdy. Je to právě duch. My sami bychom neuměli vybudovat vesmír, v kterém bychom mohli žít. Bůh je doopravdy skvělý inženýr."

Americký astronaut Eugene Cernan, jehož rodiče, jakoby na potvrzení jeho slov, pocházeli ze Slovenska a Čech.

Když američané ukončili vesmírný program Apollo a odlétli, zůstaly po nich na Měsíci nejenom lidské stopy, vlajka pruhů a hvězd, ale i plaketa s podpisy astronautů i tehdejšího prezidenta Spojených států amerických, Richarda Nixona.

„Here Men From Planet Earth
First Set Foot Upon the Moon
July 1969 A.D.
We Came in Peace For All Mankind.

Zde lidé z planety Země
poprvé vkročili na Měsíc.
Červenec L.P. 1969
Přišli jsme v míru jménem celého lidstva."

Já se na dálku 384 403 km, která mne od ní dělí, podepisuji také a připisuji: Děkuji Ameriko. Za zázrak svobody, který žiji, a který jsi mi dala. Za to, že čtyřicátému výročí přistání lidstva na měsíci přihlížím jako skutečný a tudíž svobodný člověk. Přijmout ten zázrak i dar a ochraňovat jej, je můj malý krůček pro lidstvo. Pevně věřím, že jednoho dne, vykročí všichni lidé společně a svobodně.

Jako na Zemi tak i mimo ni.

Go Mars Americans!