Anonym

Víra, naděje a láska. Tři úhlavní nepřátelé komunismu. Víru tu si bolševici ukradli pro své lepší příští a rudý ráj na zemi jenž hle je na obzoru. A jestli nepřišel dnes, přijde zítra, vždyť "Malý je ten kdo má malý cíl a sláb kdo ztratil v sebe víru". Naděje, té miliony svých otroků zbavili, životem ve špíně, chudobě, v ponížení, strachu, blátě a frontách na menstruační vložky ve stínu panelákové šedi pod přívalem neustálých lží. Láska - to co otevírá srdce a dělá člověka lepším? Naplevať na lásku. Srdce je třeba plnit třídní nenávistí až zčerná jako prolitá krev a rozežere člověka zevnitř na bestii.

Planovane bolsevicke obludarium s Leninem nahore, na miste komunisty zniceneho chramu. Chram byl v devadesatych letech obnoven. Na cíle mají soudruzi své pětileté plány. Pětiletý plán ateismu nebyl výjimkou. Soudruh Stalin stanovil čeho má být směle dosaženo.

„V prvním roce musí být vypracován přesný plán uzavření kostelů a rozpuštění náboženských obcí. Během druhého roku musí být zlikvidovány všechny věřící osoby. Věřící osoby budou propuštěny ze státních podniků a úřadů. Náboženská literatura a obchody s náboženskými uměleckými předměty budou zakázány. Bude vyrobeno sto padesát protináboženských filmů. Budou se promítat po celém Sovětském svazu, především ve školách. Těžištěm třetího roku bude zakládání „buněk bezbožnosti". Plánuje se odstranění všech stoupenců náboženských kultů, kteří se nezřeknou svých řádových obcí. Během čtvrtého roku budou všechny kostely, synagogy a kaple předány místním sovětům. Ty je změní na kina, kluby a místnosti pro využití volného času. Cílem pátého roku je prohloubení výsledků dosažených na ateistické frontě. V žádném domě na území SSSR by se už nemělo modlit, z lidí musí být vymýceny i nejmenší myšlenky na Boha".

Ničení obrovského kulturního dědictví započalo. Do chrámů byly vehnány prasata nebo se změnily na kolchozní skladiště přičemž všechny cennosti a památky byly komunisty pochopitelně rozkradeny. Chrám Vasila Blaženého v Moskvě byl uzavřen a zbaven svého hlasu - zvonů a Katedrála Krista Spasitele byla vyhozena do povětří přičemž mramor použili na stavbu metra a štěrkem z jeho sutin vysypali cesty. Na místě tohoto chrámu měla vyrůst odporná megalomanská stavba Paláce sovětů. Je to jakoby Gottwald nechal strhnout Chrám Svatého Víta na Pražském hradě a plánoval tam vystavět architektonickou zrůdu na oslavu vlády pekel nad touto zemí. Jací asi lidé měli přijít z hlubin takového státu v roce 1945 i v roce 1968 než právě takoví jaké si je pamatujeme. Primitivní, hrubí, nevzdělaní, bez jakékoliv kultury a naplnění doktrínou nenávisti až po okraj. Proč to vlastně všechno píšu. Aby čtenář pochopil jak strašně moc je pro komunistu nebezpečná víra, láska a naděje a jak jedno krátké setkání s touto trojicí dokáže změnit i tu nejvíce nenávistnou a hloupou mysl. Příběh jednoho z těch, kteří okupovali tuto zemi jež se stala jejich nevěstkou na níž se střídali po statisících přičemž její nohy ochotně roztahovali místní Jakešové jichž byly tisíce. Příběh o němž stojí za to přemýšlet a předat jej dál.

„Stalo se to v době mé služby ve Střední skupině Sovětských vojsk. Pouze si vzpomínám, že se všechno odehrálo v polovině sedmdesátých let kdesi na Severní Moravě. Jméno toho malého města si už bohužel nevzpomínám. Nevím ani přesně proč jsme tam zastavili. Jestli kvůli poruše auta nebo jen kvůli tomu vypít si někde pár piv. Kdo jsme tenkrát byli? Tři důstojníci Sovětské armády. Po pár pivech jsme se rozhodli, že se ještě trochu projdeme. Jestli znáte ta malá česká města - každé má velké náměstí jemuž vládne kostel. Hlavní dominanta města. Je jasné, že jsme tehdy byli všichni kovaní ateisté. Někdo si jej podložil vědeckými důvody a jiný jen svojí neznalostí nebo hloupostí. Vešli jsme do chrámu. Uvnitř nebylo nikde nikoho. Stojíme v uličce a rozhlížíme se. Čekáme, že nás každou chvíli někdo vyhodí. Proč? Tehdy se mezi vojáky šířila taková pohádka. Že když někdo z našich vejde do zdejšího kostela, tak jej místní věřící rychle vyženou ven a celý kostel nechají znovu vysvětit. A tohle vysvěcení prý přijede provést sám římský papež. Protože my bezvěrci dle nich svojí přítomností znesvěcujeme jejich chrámy. Tento nesmysl samozřejmě pocházel z naší zabedněnosti jíž jsme trpěli díky pohádkám všeho druhu jimiž nás doma zásobovali abychom zůstali čistí v té jejich víře. A v tom. Někdo nám přichází v ústrety. Dodnes nevím kdo to byl. Přišel k nám a ptá se. Proč jste vešli? Za pokáním? Pomodlit se? A to vše řekl veden dobrou vírou a s úsměvem na rtech. Ani s náznakem toho, že by nás snad chtěl vyhnat ven. Naprosto jsme se zarazili. Otec nás velmi zdvořile poprosil zda bychom sňali své důstojnické čepice, protože jsme v domě božím. Pohlédli jsme jeden na druhého a sejmuli jsme své čepice. Když kněz viděl naše zmatení a rozpaky, vlídně nás vyzval abychom usedli do kostelních lavic s tím, že nám zahraje na varhany. A potom nám otec dokonce téměř celou hodinu hrál. Naše dojmy byly pocit letu a krásy. Velmi tichý a slavnostní pocit v srdci. Natolik silný, že se slovy nedá sdělit. Poté nás pozval na svačinu a naslouchal našim slovům díků, nadšeným a trochu hloupým zároveň, přičemž nás tiše pozoroval svýma velikýma všechápajícíma očima. Při loučení každého z nás požehnal křížem a pronesl nějaká slova, myslím, že v latině. Co znamenaly? To nevím. Ale zcela jistě znamenaly dobro protože to říkaly zároveň jeho oči. Tohle je můj příběh. Bohužel si nepamatuji jak se ono město jmenovalo, protože zcela jistě bych onoho člověka, pokud by byl naživu dnes v Česku našel a hluboce se mu poklonil. Protože to byla opravdu první, pro mě tehdy dvacetiletého chlapce, první lekce milosrdenství a pochopení."
Podepsán - Anonym

Kdoví. Na co myslel Josif Džugašvili když ležel neschopný pohybu a řeči poté co pozřel jed a hodiny se pomalu dusil a dělal si do kalhot. Kdoví zda mu hlavou nebleskla myšlenka na to jaký by prožil život kdyby nezběhl z kněžského semináře. Neumíral by tu proklínán miliony svých obětí a jeho oči, které již viděly za obzor tohoto světa by nebyly rozšířeny hrůzou z trestu jež jej očekával. Možná, že ani Gustáv Husák by se na odchodu nemusel tak dlouho zpovídat samotnému arcibiskupovi a výčet jeho hříchů by končil někde u hřešení myšlenkou a ne masovým vražděním. Kdoví třeba i Jiří Paroubek zůstane jen u smilstva. Možná je anonym jméno pro anděla. Vrátil mi svoji lekci zpět.