Žiju v krajském městě na rohu rušné křižovatky , kde se protíná výpadovka na Prahu a městský okruh. V zásadě si nestěžuji, místo má řadu výhod, které jsou ovšem těžce vykoupeny druhou stranou mince v podobě zvýšeného hluku.
Tedy přesněji řečeno randálu.
Hluk dopravy pod mými okny beru něco jako daň. Aspoň tedy hluk z té běžné dopravy. S pochopením toleruji i nepřirozený hluk v podobě ječících sirén sanitek, hasičů a policie, i když si občas myslím, že poslední zapínají sirény kdy je napadne, ledaže by byla zločinnost v naší čtvrti někde na úrovni mezi Bronxem a slumy Rio de Janeira.
Ale pořád je to v pohodě, co se ovšem tráví těžko, je umělý dopravní hluk způsobený amatéry. Dělím ho na původce dvojstopé a jednostopé. Typickým exemplářem dvojstopého randálisty je neuměle vytuněné auto s řidičem mladším, než je rok výroby vozu, a vybavené zvukovou aparaturou pro menší koncert. Nezbytnou podmínkou je urvaný nebo aspoň děravý výfuk. Fakt ale je, že množství dvojstopých randálistů je víceméně konstantní. Nevím , nějak jsem to nestudoval, ale myslím si , že ta dobrovolná hluchota řidičů a většinou problematický technický stav těch skoroveteránů způsobuje určitou přirozenou regulaci jejich počtů.
Jiná situace je ovšem u jednostopých randálistů. Jedinou úlevou je jejich zimní spánek, ovšem s prvními paprsky jarního slunce se situace začíná radikálně měnit. Myslím, že jsem dost tolerantní člověk a i když motorku nemám a nikdy jsem neměl, rozhodně motorkáře respektuji. Musí to být paráda vyrazit za hezkého počasí někam na výlet a musí to být kus odvahy a umění se večer v průtrži mračen vracet domů a dojet. Určitě je spousta motorkářů inteligentních a odpovědných cestovatelů, kterým jejich hobby přináší životní uspokojení. Bohužel já znám osobně pouze tu druhou kategorii.
Úchyly, kteří považují za nutné, aby o jejich přítomnosti vědělo vše živé na vzdálenost dvou kilometrů. Úchyly, kteří si musí na červené nutně vyhonit do maxima aspoň otáčky. Během léta se díky nim stává komunikace v našem bytě poněkud chaotická. „Dáš si víno ?“ „ Grrr hrrrr vrrrr…chu“ odpovídá žena. Pouštím zprávy. „ Premiér Bovgrrrrrr hrrrrrrrrrr íííííííííííííííí…kvartál. Zprávy z Donbasu mají takovou kulisu, že si připadám jako na ulicích Doněcka. No nic, popovídáme si aspoň večer v posteli. „ Miláčku, chtěl bych ti brrr hrrrrrrrr, vrn vrn vrrrrrrrrrrn „ dokončuje za mě nějaký noční vlk.
Milí motorkáři, jak už jsem napsal , hluboce respektuji Vaše hobby a chápu Vaši euforii z jízdy . Ale pouze z jízdy, ne z doprovodných efektů. Navíc se začínám podobně jako vy , taky dostávat do euforie. Ovšem do euforie při představě, že urvu kus motorky, konkrétně ten, z kterého vycházejí výfukové plyny a přemístím ho k majiteli motorky a to do jeho otvoru, z kterého vychází jeho plyny z procesu trávení. Cca tak metr hluboko. Omlouvám se, ale je to tak.
Nicméně, chápu, že tudy cesta nepovede, bohužel :-), takže všem aspoň přeji jízdu s šťastným návratem a jediné o co prosím, je trochu respektu k okolí.
