Tak jsme vyrazili v neděli z Vidlákova do Prahy. Na masáž a na nákupy civilizačních vymožeností, které naši vidlákovští vietnamci v místní večerce nemají. Zatímco přítelkyni masírují, já se kochám Prahou v edenském Tescu.
Brouzdám po Tescu, pozoruji spěchající a napjaté konzumní roboty okolo a přemýšlím , kde jsou ti šílenci, pro které je určena reklama „ Bavte se nákupy „. Zřejmě jinde než na centrální ředitelství Tesco Stores ČR v Edenu. Mimochodem nevíte to někdo? Je v Bohnicích hypermarket ?
Z filosofických úvah mě vyruší podezřelé tlaky mé zažívací soustavy. Odcházím, pospíchám,nacházím. Čas vsedě trávím hraním sudoku na mobilu. Pak přichází moment , kdy mi ruce nestačí, a mobil odkládám na zásobník toaletního papíru.
Doma s toaletním papírem občas bojuji. Spláchnu jednou, dvakrát a bílá bestie si i nadále plave v záchodě. Napřed jsem si myslel, že za to může špatné konstrukční řešení mé domácí bílé techniky koupené v akci stavebního hypermarketu, ale časem jsem zjistil, že asi v tom nejsem sám. Nicméně WC v edenském Tescu je můj rekord. Ani po sedmém spláchnutí to toaleťák nevzdává, ale já jo. Provinile se plížím pryč. K lávce vedoucí ke Slávii. Jako viktorián to tam nemusím, ale mám si chuť zapálit. Nikotin mě vzpamatoval. Toaleťák. Mobil !
Pospíchám zpátky. Z mísy se na mě šklebí nezničitelný papírenský produkt, ale telefon nikde.
„Co blázníte ? Kdo by zabíjel zajíčky, malé bezbranné zajíčky ? Uklidňuje zaječice potomstvo . Starý kreslený vtip, tuším od Renčína. Kam se odevzdávají nalezené telefony? Na informace! Jdu tam. Za pultíkem Titanic ženského pohlaví. Uniformu jí museli šít na objednávku, blikne mi hlavou. „ Prosím vás , nepřinesl Vám sem někdo telefon ? Zapomněl jsem si ho na WC.„. „ Puáne, takoje nam tády něnosjat“ snaživě sděluje Titanic. „I patom emu skazala , eščo raz i pizdec,“plynule přechází k diskuzi s kolegyní. I Tesco Stores CZ nemá lidi.
Vzpomínám si , předloni, v Itálii na lyžích. Uprostřed sjezdovky si přítelkyně všimla ve sněhu pohozeného mobilu s logem ohryzaného jablka. Zastavujeme se, koukáme, okolo nikde nikdo. Co s ním? Nakonec se rozhodujeme , dole u lanovky mají kiosek horští carabineri, zavezeme to tam, ať si to řeší. Nestíháme s nálezem dojet k policajtům, když ten zvoní. Diskuze je jednoduchá , majitelka je češka, domlouváme si schůzku u jedné z horských restaurací a za pár minut je mobil u majitelky.
„ To je ono! „ napadlo mě. Ale od koho si zavolat, kolem spousta lidí přilepených k displejům, je mi hloupé je vyrušovat, a ptát se cizích „ Půjčte mi telefon“ no taky nic moc. Jdu do kavárny a vysvětluji situaci servírce. „Jo jasně“ a vytáčí mé číslo. A je jasno. „Volané číslo není dostupné. Opakujte volání později „ Dávám si kafe a řeším co dál. Za dvacet minut se má objevit přítelkyně. A…„ Zavoláme si „. Ale jak ? Platím.
„ Jedno latté, 65 korun“. „Sedmdesát!, říkám statečně ( a myslím si , ty vogo, za cenu třech točených gábin 0,5 l v vidlákovské putyce 0,3 litru kafe s mlíkem v matičce všech měst, holt Praha je Praha, a mimochodem Česko je Česko. Na Mallorce v La Palmě na letišti je v Costa Café kafe levnější, než to samé kafe v Costa Café v Plzni ).
No nic, na řadě je empatie našeho vztahu. Co dělat když…. Typuji si nejpravděpodobnější vchod, koukám jak termokamera a odhaduji pravděpodobný čas příchodu. Čas T- nic, T +10 – nic, T + 20 nic. Problém je, že klíčky i auto mám u sebe já. A přítelkyni vracející se domů hromadnou dopravou po komunikační chybě, jsem už zažil. Radši budit medvědici se čtyřmi mláďaty v lednu. T+45, úspěch!
„Ty máš něco s telefonem? Volala jsem ti třikrát ! Jo je mi ukradený.“ vrčím s úlevou.
Myslím, že patřím mezi mobilní veterány. První gsm nokii jsem měl už na podzim 1996. Na jaře dalšího roku mi ji pak ukradli, v Moskvě na letišti. „ To víte, to jsou feťáci. Na to nemáme lidi. A protokol? To vám uletí letadlo.“ Běž do…le, ty ….le . Šklebili se na mě leťištní milicionáři. A byl jsem fakt naštvaný , má první tlačítková nokie stála okolo 10,000 Kč, což byl v té době zhruba průměrný měsíční plat. A moskevské fetky za něj měli jistě víc jak jednu dávku.
V dalších letech mi pak mobily padaly, topily se, můj první a poslední Siemens, jsem koncem devadesátých, dokonce úmyslně roztřískal o stěnu, ( tlačítka přijmout a vymazat měl přesně opačně, než nokie na které jsem byl do té doby zvyklý), ale ani jeden mi nikdo už neukradl. Až doteď.
Můj druhý ukradený telefon byl Xiaomi Redmi něco, rok starý, v pořizovací ceně něco přes tři tisíce Kč. A jestli v devadesátých v Moskvě za moji první nokii dostaly místní fetky sumu na týdenní dávku pro celou partu, to šťastný nálezce mého posledního telefonu si může dovolit za částku utrženou za jeho prodej, konzumní rozkoše tak za 1000 korun max..
A tak přemýšlím , kdo to byl. Možná skutečně feťák, který měl svůj šťastný den a získal prostředky na svoji denní dávku perníku. Ale vzhledem k místu a časovému intervalu , nemyslím, že je to pravděpodobné. Spíš bych to typoval na jiné unikum. Čecháček. A čecháček moderní, který ví, že musí okamžitě pro jistotu vyhodit simku, syn čecháčků minulých, kvůli kterým se v devadesátých vyvěšovaly v rakouských a německých obchodech cedule „Češi nekraďte v našem obchodě „ , a kvůli kterým se zabezpečuje veřejný majetek.
Čecháček, který v diskuzích na internetu, si stěžuje na věci placené z jeho daní, aniž by nějaké daně platil, čecháček který bere nepřivařenou, nepřipoutanou řetězem či jinak nezabezpečenou věc jako něco jemu darovaný majetek, čecháček , který nikdy neupozorní prodavače, že se spletl v jeho prospěch a vždy se bude soudit pokud z toho může něco vydojit. Čecháček, který miluje pravidla a pořádek, protože pro něj osobně neplatí (když to udělá tak aby ho nikdo neviděl )
No je to jenom teorie, a mě se ulevilo :-). Nicméně přeji šťastnému nálezci radost z jeho nálezu. A taky mu přeji ať se k němu ostatní zachovají stejně jako on ke mně.
No, ale když si uvědomím, jak by to u nás vypadalo, kdyby se mé přání splnilo, tak poslední radši ne. To ať si na mě radši dá těch vydělaných 13 kafí ( v Costa Café 10 ). A blahopřeji k inspirujícímu šťastnému nálezu mého telefonu.
