Naše městečko má dnes historický víkend. Já ho v původně v plánu neměl. Přítelkyně potřebovala položit plovoucí podlahu a pak odpolední procházka po lesích. Začali jsme v osm ( s podlahou) a v zádech mi křuplo ve čtvrt na devět.
„To je proto, že se ti do toho nechtělo, to dělá ta tvoje negativní energie! Tvrdí přítelkyně. Pak se jí mě zželí a posílá mi reiki. Nic . Přikládám na záda léčebné kameny. Zero. Mažu ibuprofen mast. Nic.
Patová situace. Vstupní veranda rozrytá, nábytek na zahradě, není kam ustoupit. Tak pokračujeme. Po krátké době to vychytávám. Po verandě lezu po čtyřech. Panely řežu ve stoje venku. Na změnu z polohy po čtyřech na pozici homo erectus používám futra vstupních dveří. Velký krok pro lidstvo i pro mě. Obkladové lišty řežu ve finále frajersky vleže.
Ve tři je hotovo. „Miláčku, víš tu procházku necháme asi na jindy.“ Loučíme se a já se plížím k domovu. Do útulné garsonky na našem náměstíčku. Po cestě potkávám rozjásané slavnostně oblečené rodinky sousedů. No jo máme svátek, ale jsem dneska passé.
Ale ne úplně. Díky akustice jsem poměrně v obraze. Z šumu a kakafonie se kolem šesté večer vylouply tóny připomínající mé oblíbené Queen. K mému překvapení místní revival docela šel. Hudba dobrá, sbory taky, škoda jen že Mercury byl individualista, ale snaha zpěváka byla, to ne že ne. Moje oblíbená skladba Kdo chce žít věčně, z prvního Horala, kterou místní kmen Queenu končil asi o půl osmé, mě naladila na ideu. Já ty záda vyspím!
Na druhý pokus jsem vychytal, jak se bezbolestně dostat do postele a zavrtal jsem se do peřin.
„Dum, dum, dum, duc, dum, duc. Aáááá, Kucenzor!! Taky mě to mohlo napadnout, že taková historická událost neskončí o půl osmé. Když se k dum duc přidalo drm, drrrm, nezbylo než rezignovat.
Jak se dostat z postele s hexnšusem? Bezplatně poradím svoji variantu. Snažte se dostat na břicho. Pak rukama napřed se vysuňte z lůžka na zem. Pak postupně nohy. Pak se dostaňte po čtyřech k nejbližšímu dveřnímu rámu ( futrům ), kde se postupným ručkováním snažte dostat do vzpřímené polohy.
Když se mi výše popsané podařilo, tak jsem si na netu prolustroval program místního historického večera. V 20:00 Handa Banda a 22:15 Ohňostroj. A to je i důvod tohoto blogu. Vrtím se v tantrických pozicích na židli u počítače, píšu tenhle blog, a čekám na 22:30, kdy doufám, že dojdou rakety a já učiním pokus usnout číslo dva.
No co k tomu dodat. Nemám vůbec nic proti masovým akcím a svoji současnou situaci beru spíš jako komedii, kde se moje zájmy octly v opozici proti většině. A těším se , jak za rok budu křepčit na náměstí, a pokud si vzpomenu, tak si připiju na ty, kterým ten randál bude vadit, ať se z toho rychle dostanou.
