„A televizi nemám. Na co ?“ Psal se rok 1992 a já navštívil svého otce, krátce po jeho rozvodu s mojí mamčou.Otec byl trochu podivín, ale chápal jsem ho.Když zrovna nemučil studenty, tak bádal ,byl multivědec . Na co mu televize?
A současně jsem si pomyslel. „ Já bych teda takhle izolovaně od světa žít nemohl“. O pár let později, když otec odešel do důchodu, a studenti místní strojárny si oddechli, se najednou v koutku obýváku krčila ona oprhovaná bedýnka. „ Některý dokumenty jsou docela zajímavý „ rozpačitě bručel otec. „Internet nechci, měl jsem ho v práci a stejně nic konkrétního tam nenajdeš. Zjisti mi, jak se dá slepit polyetylentereftalát. Na internetu o tom nic nezjistíš.“.
Už druhý rok neplatím televizní a rozhlasové poplatky. Tedy, neplatím, jsem v podnájmu a uvedená zvrhlost je zahrnutá v poplatcích za služby, spolu s elektřinou, internetem, vodou, topením a popelnicemi. No, alespoň to tak neprovokuje. A přitom je to docela dobré, přes kabelovku mám sice jen základní nabídku, asi 40 programů, ale můžu koukat na programy 48 hodin zpětně, nahrávat, připomínat, plánovat a kdo ví co ještě.
Nedávno jsem měl záchvat uklízení. Došlo i na televizi. Zavátá prachem a vedle na mě modrým okem oddaně svítil set top box. S prachovkou v ruce jsem se nostalgicky zapřemýšlel. „Kdy já na to koukal naposled“? Jj, je to tak , loni, o vánočních svátcích. Asi dvě hodiny. Od těch reklam v dvacetiminutových periodách jsem si fakt odvykl a tak jsem to dýl nevydržel.
Tak utírám prach z kouzelné bedýnky jak se dřív říkalo ,přesněji spíš z zrcadla na stojánku a přemýšlím. Pokud si vzpomínám, tak poplatky za TVradio dělají něco kolem pětistovky, ale možná se pletu, ale o moc míň to nebude a tak jsem za jedenáct měsíců zaplatil 5000 Kč. Za co? Za to, že jsem vloni v prosinci koukal dvě hodiny na televizi.
Můj otec byl polyvědec, já se úplně nepoved a jsem spíš polygamista. Ale nějaké geny či polygeny tam budou a tak jsem si uvědomil zajímavý fakt. Když jsem žil v partnerském vztahu, tak jsem nejednou usínal při hledání české superstar, pozoroval po očku tančící hvězdy, a události ve světě nesledoval na netu, ale v kastrované podobě ve Zprávách ČT1.
A zajímavé je , že v období hledání, mi nic z toho nechybí. A proč?, zamyslel jsem se a promítám si šťastné večery s životními partnerkami. Návrat z práce, diskuze praktických problémů, informace a zážitky všedního dne, večeře. Ticho. V vzájemných světonázorech je souznění i demarkační linie dávno určená. Nic převratného se v souznících ani kritických oblastech za den nestalo a je Ticho.
A tak jako syn polyvědce jsem dospěl na základě těchto vzpomínek k závěru. Přímo axiomu. „Televize je nástroj k překlenutí komunikačního vakua v partnerském vztahu“.
Na televizní poplatky nadávají asi, nebo skoro všichni, bez ohledu na postavení. A tak bych si dovolil navrhnou řešení, které by mělo situaci uklidnit. A to, dospělé samostatně žijící osoby jsou od televizních poplatků osvobozeny a to bez ohledu zda disponují, nebo nedisponují technickými zařízeními umožňující příjem TV signálu. Osoby žijící v partnerském vztahu by pak měli platit dvojnásobek současných poplatků, tj. za každou osobu, která využívá tuto substituci verbální komunikace.
No vím, že to neprojde, ale kdo dnes ,v roce 2018, samostatně žijící ( s vyjímkou starší generace, u které je to zvyk ) sedí sám u televize a kdo z ženatých a vdaných, druhů a družek , občas neuvítal bednu jako únik z situace, kdy se není o čem bavit?
Jo, a nazval bych to daň z manželství, nebo přesněji „daň z partnerství „.
