Kamarádku, se kterou si ve všem rozumíte, možná někdo
nenajde za celý svůj život. Mně se to povedlo! Jmenuje se Radka. Je to holka,
která je ze stejné „branže“(jestli se tomu dá tak říkat) a ze stejně divokých
vajec jako já. Má tak milou a bláznivou povahu, že jí prostě musí mít rád snad
každý a já se řadím k těm, kteří jí mají rádi úplně nejvíc.
Naše dvojice pro někoho znamená malou pohromu, protože když máme tu správnou náladu, boříme zdi. Když společně moderujeme akci, nemáme zábrany lidem zazpívat jak říkáme „tu našu" jako je Beskyde, Beskyde nebo Bude zima bude mráz. Rozhodně existují tací, kteří si myslí, že máme rozum jako pětileté děti nebo co hůř - že jsme si v zákulisí něco „šňuply". Ale...kdo nás zná, ten ví, že jsme ztřeštěné od přírody a že když je to potřeba, dovedeme se chovat i docela rozumně.
Kromě stejných oblíbených koníčků jako je spánek nebo thajské masáže máme také stejný apetit, ale přiznávám, že Radka má mnohem větší výdrž než já. Moje babička jí uplně miluje a dává mi jí často za příklad, když nechám na talíři nějaké zbytky. „To Radka by snědla všechno, to je tak šikovná holka," slýchávám. No, jestli se šikovnost měří počtem snědených knedlíků, tak máme na světě miliony nesmírně šikovných lidí, babi.
Raďa to má se mnou ale občas hodně těžké...Naší velkou nevýhodou je, že ani jedna z nás nemáme dobrý orientační smysl. Spíš bych řekla, že jsme na tom hodně špatně. Jenže já jsem v naší dvojce vždycky ta iniciativnější a vymyslím nějakou blbinu, kterou pak odnáší i ona. Pověstné jsou moje zkratky v Paříži, kdy jsme v zimě a ve vysokých podpadcích nachodily o pár kilometrů víc, než jsme měly v plánu a tak trochu se ztratily, nebo mé okružní jízdy po krkonoškých vesnicích...Kromě toho mám také skvělé nápady, jako že vlezeme do pařížského metra bez lístku (samozřejmě jsme potkaly revizory), atd. Je toho více. Radka pokaždé vyhrožuje, že si maže mé telefonní číslo ze seznamu, ale to by jí nepomohlo - určitě si ho pamatuje zpaměti :).
V poslední době mě ale Radka odbývá oblíbenou větou - „Víš co, přečti si knížku". Není to rada na popud toho, že bych byla nějaký literární barbar...Radka teď čte povídání o lidech, kteří mají různé nevyléčitelné choroby, o dětech umírajících na AIDS a o válečných invalidech. V porovnání s jejich trápením jsou moje problémy směšné, proto mě Ráďa při každé mé prosbě o radu v běžných záležitostech nebo při stěžování si s blbinami odpálkuje zmíněnými slovy a významně kývne knížkou v ruce. Máš pravdu, Radí. Podobné knížky by měly číst houfy lidí. Třeba paní v metru, o kterou jsem minulý týden omylem zavadila taškou a hned jsem dostala deset nepěkných jmen, nebo klučina, kterému jsem vyfoukla poslední kousek oblíbeného časáku a který mi za to málem nafackoval. Moji milí, „přečtěte si knížku" a bude nám lépe na světě.
