Tak tuhle větu slýchám v posledních dnech od spousty lidí. Čím více se blíží den D, tím více mě při ní nepříjemně šimrá v břiše.Den D nastane 16.září, kdy můj přítel nasedne do 6,5 metrů dlouhé plachetnice a vyrazí od francouzské pevnosti Boyard přes Atlantik směrem k Brazílii. Čeká ho necelý měsíc plavby v extrémních podmínkách, které už v minulých letech na stejné trase nepřežilo sedm jachtařů. Závod Minitransat je výzvou pro každého osamělého mořeplavce a můj David se nechal zlákat.
Není to žádná sranda. David pojede na lodi úplně sám, bude spát jen pár hodin denně ve dvacetiminutových intervalech, bude jíst jen jídlo z pytlíku a loď bude každou chvíli lítat v několikametrových vlnách....Jsem si jistá, že já bych v těchto podmínkách zvracela každou minutu a po prvním dni skočila dobrovolně přes palubu. David mi sice slibuje, že pojede opatrně, ale znáte chlapy...Jakmile jde o závod, můžou se přetrhnout, takže jsem si jistá, že pojede na hraně.
Člověk na to prostě musí mít povahu. Nebo jak říkám já - musí být dost velký blázen. A můj David blázen opravdu je. Ne však duševně, to mám otestované :) . Je blázen do jachtingu. Jeho vášni ale rozumím. Také vím, co to je pro něco se nadchnout a jít si za svými sny. Jeho sen je sice dost složitý, může se díky malé chybě či nepřízni počasí sesypat jako domeček z karet, ale já mu věřím. Věřím, že koncem října nebudu v Brazílii netrpělivě přešlapovat zbytečně a v cíli políbím prvního Čecha, který tento závod zdolal. A bude se slavit. Hodně slavit!
Do té doby mě ale čeká několik bezesných nocí a nos přilepený na počítačovém monitoru. Sledování jeho pozice na internetu je totiž jediná možnost, jak mít přehled o tom, jestli je vše v pořádku. Tak moc si přeji, aby bylo...
