Se sportovní gymnastikou jsem se seznámila ve svých pěti
letech, kdy mě maminka poprvé přivedla do Sokola. Už v tak útlém věku jsem se
do tohoto sportu totálně zamilovala. Vydržela jsem u něj jako aktivní závodnice
dvanáct let. A leccos jsem si během tak dlouhé doby užila….
Výrony, pár stehů po pádu hlavou na kladinu, zlomené nohy.... Úrazů jsem zažila celou řadu. Skoro vždy to ale bylo z mé neopatrnosti nebo jak říkám prostě z blbosti. Jednou jsem měla měsíc nohu v sádře kvůli trampolíně, která mi omylem přistála na noze. Podruhé jsem seskočila z kladiny v době, kdy už jsem tam neměla co dělat a kolegyně mi během mého letu vzduchem odtáhla duchnu. Dopad byl fakt hodně tvrdej, tak jsem se zas několik týdnů houpala na berlích a škrábala si svědící kotníky jehlicí na pletení. Další zlomenina byla díky zakopnutí o ucho žíněnky. V nemocnici se mi páni doktoři už smáli...
Do té doby se mi polámané nohy vždycky v pohodě vyléčily. V sedmnácti letech ale přišel úraz, kvůli kterému mé závodění skončilo. Představte si dopadnutí z cca třímetrové výšky na napnuté nohy. Kolena se vám provrátí dozadu, kosti a vazy popraskají.....Au au. Mám husí kůži pokaždé, když si na to vzpomenu. Následovala operace a rekonvalescence... Berle jsem odhodila po půl roce. Zas jsem mohla v pohodě chodit. Tedy jenom chodit. S běháním, odrazy a dopady to bylo horší. Prostě smůla...
V tělocvičně však trávím většinu volného času pořád. I když je gymnastika občas tvrdý sport, kdybych mohla vrátit čas, nevyberu si jiný. Už šest let trénuji malé gymnastky. No malé...Ony už zas tak malé nejsou. Teď už jim je jedenáct let. Začínaly u mě jako pětileté žabky. Jsou to moje zlatíčka, i když mě párkrát pěkně pozlobí.
Celý minulý týden jsem s nimi byla na gymnastickém soustředění na Šumavě. Dávala jsem jim do těla a připravila pro ně ty nejneoblíbenější disciplíny, které jsem před lety musela také absolvovat. Takže o běhání sprintů do kopce rozhodně nepřišly. Zákon schválnosti je ale neúprosný. Při cvičení a posilování se nikomu nic nestalo. To já sama jsem si svou nerozvážností „zlikvidovala" jednu svěřenkyni. Při plnění bobříka odvahy jsem na ní za rohem domu vybafla, ona se pořádně lekla a uskočila tak nešikovně, že si zlomila nohu. Druhý den jsme tedy celé dopoledne strávily v nemocnici a chudák Dominika má sádru až po koleno. Měsíc nemůže trénovat, no super... Snad mě se sérií úrazů netrumfne.
