Každý má asi párkrát do roka období, kdy neví, kam dřív
skočit. Valí se na mě školní povinnosti a nestíhám ani zásobovat svou rubriku
na revue.idnes. Chtěla jsem toho tolik napsat … Ale mám pro vás jednu pozvánku, na kterou jsem
si chvilku času prostě najít musela.
Letos se totiž koná už jedenáctý ročník multikulturního PLESU AFRIKA, který by si příznivci Afrického kontinentu neměli nechat ujít. Sama jsem se zúčastnila minulého ročníku a byla jsem opravdu nadšená. Tuto akci pravidelně navštěvuje kolem tří tisíc návštěvníků.Tentokrát bude ples spojen se sbírkou SOS Keňa, jejíž výtěžek poputuje konkrétně na pomoc lidem, kteří se po prosincových volbách nachází ve velmi složité situaci v kmenovými násilnostmi zmítané Keni, kde zemřelo už přes osm set lidí a více než půl milionu bylo nuceno opustit své domovy.
Díky projektu Adopce na dálku podporují lidé z České republiky a ze Slovenska už tři tisíce dětí v této oblasti, takže i proto se povolební nepokoje v Keni blízce dotýkají spousty českých lidí, kteří se obávají o své malé kamarády a jejich rodiny a přejí si jim pomoci co nejvíce.
Tak...To bylo prostě jen ve zkratce nalákání na příjemné setkání s africkými hudebními a tanečními skupinami. Kdybyste měli chuť a byli v pátek 11.dubna v Praze, zajděte od 19hodin do Lucerny.
Mně se bohužel nepodaří ples navštívit, protože na mě doma čekají ještě tři seminární práce, jejichž termín odevzdání se nezadržitelně blíží. Takže jsem najela na přísný morální režim a kromě televizního předpovídání počasí a trénování gymnastek se zaměstnávám jen školou. A snoubencem, samozřejmě. Ten mi za týden ukrojí další cenné dny učení, protože ho jedu vyprovodit do Francie na start jeho dalšího jachtařského závodu.
Jeho nepřítomnost doma často špatně snáším, teď se mi ale kupodivu jeho odjezd docela hodí. David se do Čech vrátí až koncem května a vypadá to, že závod ag2r, kterého se zúčastní, tak trochu zachrání rozepře v našem vztahu. Blíží se mi totiž zkouškové období a přiznávám, že začínám být pěkně nepříjemná.
Klasická situace je ta, že pořád nestíhám, všichni mi všude překáží a vadí mi dokonce i to, když někdo vedle mě dýchá. Při učení prostě potřebuji naprostý klid a nejsem schopná respektovat „žití" ostatních. Proto se nejraději učím v noci. I když to mi zas někdy vadí, když slyším Davida, jak se převaluje v posteli nebo si spokojeně chrupne. Jsem fakt na zabití. Ke studijní nervozitě se ještě přidává nechutenství a střevní potíže, takže zkouškové období je pro mě dietou, kterou ale zrovna moc nepotřebuji...V tomto semestru mě díky studiu dvou fakult čeká patnáct zkoušek (z toho tři zkoušky jsou státnicové). No, jsem zvědavá, jak budu na konci zkouškového vypadat...Snad mě David po svém návratu pozná :).
Hlavně pěvně doufám, že moje děti tuhle nervozitu nezdědí. Jeden nervák doma bohatě stačí!:)
