Z událostí poslední doby se může zdát, že realita našich všedních dnů se stále zhoršuje. Já si ale myslím, že je to pořád ještě dobré. Může být totiž hůř, a proto bychom nyní neměli propadat panice. Tedy ještě ne teď.
Může nás například štvát, že nám posledních 800 kilometrů dálnic zabere při nynější rychlosti výstavby dalších asi 80 let, ale podívejme se na to pozitivně – taková Ukrajina dálnice téměř nemá a taky to jde.
Můžeme se ošívat při myšlence, že nám časem budou chtít znemožnit platbu v hotovosti, ale pořád jsme na tom dobře, to takové Švédsko si doporučení pro zrušení papírových peněz a kovových mincí vydané Mezinárodním měnovým fondem vzalo k srdci a už dnes tam v některých obchodech hotově nezaplatíte. Neznám jejich krizové plány v případě možného blackoutu, ale je docela fajn, že u nás to při platbě stále může zašustit.
Některým z nás může vadit rozmáhající se cenzura na internetu, omezování svobody slova a tendenční vysílání veřejnoprávní České televize. Řekněme si ale na rovinu, byli jste už v Číně nebo v Severní Koreji? Naše právo na svobodu projevu zakotvené v Listině základních lidských práv a svobod dostává hned jiný, širší rozměr.
A pak tu máme čím dál populárnější ekoterorismus. Pokud jste omezili spotřebu masa, přestali jste se množit a všude chodíte výhradně pěšky, abyste snížili uhlíkovou stopu, pak vás musel naštvat prosincový výbuch novozélandské sopky. Honba za snížením CO2, zejména u nás v České republice, může někomu připadat jako bohulibá věc, škoda jen, že USA s Čínou, kteří produkují 44 % veškerých celosvětových emisí, s námi taky nedrží basu. A ty z nás, které to zelené šílenství štve, mohu uklidnit. Pokud nám připadá řešení emisí CO2 jako problém, je to jen taková jednohubka oproti tomu, až se ve velkém začnou řešit mnohem větší hrozby pro lidské zdraví jako oxidy dusíku, pevné částice či emise uhlovodíků.
Chci tím říct, že je to stále ještě dobré. Jako v té bajce o muži, který vlivem všech regulací, bezhlavé represe a daňové zátěže zbankrotoval. Přišel o vše a byl nešťastný, že nemá ani na boty. Jednoho dne však potkal muže, který neměl nohy. Od té doby si mohl říkat: Bylo mi líto, že nemám boty, než jsem potkal člověka, který nemá nohy. Jen aby časem bez těch bot nepřišel nakonec i o ty nohy...
